A ještě jedna básnička, ať je tu té poezie víc...

Sbohem a šáteček

Vítězslav Nezval

Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všechno má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesníku siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

Píši naposledy z Ruska - s těžkým srdcem

Bílým šátkem mává,

kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,

vraceje se domů;

s nadějí i bez naděje

věčně se vracíme domů.

Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

Jaroslav Seifert vystihl symboliku začátku a konce ve své básni Píseň velmi hezky. I nás potkal pan Začátek a pan Konec. Pan Začátek byl malinko krušný, protože nás čekalo velké ruské byrokratické kolečko, poznávání nových kamarádů, okolí a hledání cestiček, jak nejlépe v předražené Moskvě přežít. Samozřejmě, že jsme do Moskvy přijeli plni očekávání, možná i obav jak to vše zvládneme. A myslím si, že jsme to zvládli bravurně. Ruský semestr utekl jako voda v řece Moskvě. Podařilo se nám nakousnout z pestrého koláče ruské kultury a poznat malou část Ruské federace. Určitě studijní pobyt v Moskvě zůstane v srdci každého z nás ještě hodně dlouho, možná i celý život.

Mně osobně se v Moskvě líbilo moc, bylo to především díky skvělým lidem, které jsem měl tu čest poznat. Pamatuji si naprosto přesně, když jsem druhý den o půlnoci potkal na chodbě Terku, Báru a Kri, moje úžasné sousedky. O pár dní později si pamatuji na velký houf plzeňských krasavic a samozřejmě i brněnských perel. Mužskou základnu jsme statečně hájili od počátku s Honzou, chvíli nám pomáhal i Pavel, který se zdržel jen měsíc, aby ho po té vystřídal Petr, ale také jen na měsíc. Velkou pomocí ukočírovat českou (dívčí) základnu v Moskvě přispěl Michal. Osobně mám Moskvu rád, ale žít bych tam moc nechtěl. Po životě v Moskvě, Novém Dillí a Istanbulu stále čelní příčku zaujímá turecký Istanbul. Moskva má na můj vkus málo moře, málo usměvavých lidí, v zimně šedý oder a na jaře tam jako alergik toho moc neudýchám. Kupodivu nejvíce jsem si v Moskvě oblíbil tureckou verzi durumu, rusky zvanou ŠAURMU. Asi jsem stále víc Turek, než Rus, ale více Rus než Ind. Ale přesto jsem nejraději Čech, i když tady na tu mentalitu pěkně nadávám.

Když jsem do Ruska odjížděl, neočekával jsem tropické teploty jako na Goa nebo v Dubaji. Naopak jsem si připravil kožich, čepici a teplé ponožky, ale letošní ruská zima nebyla tak chladná. V Moskvě jsem zažil přijatelných mínus dvacet. Pro tento blog se loučím s „nikde nekončící“ zemí, kde se spojuje Asie s Evropou, zemí tajgy, zemí břízy, zemí „báťušky cara“, zemí pelmení, boršče, ruského kaviáru, vodky a matrijošek….

Díky všem, kteří mi pomáhali psát blog. Po návratu do Čech jsem se setkal jen s kladnými ohlasy. Všechny naše babičky a nejen ony byly určitě rády za naše zážitky. Mějte se hezky. Loučím se s Vámi se všemi skoro legendární větou: В Рoсcии хорошо, ну у нас в Чехии, тоже не плохо!

Kliknutím na fotografii se dostanete na malé překvapení, nezapomeňte si pustit bedničky.

Ahoj Aleš

Sankt Peterburg - ruské město s evropským střihem aneb taková malá Kroměříž

Konečně se usedám k počítači, abych vám v jednom z posledních příspěvků našeho ruského blogu přiblížil cestu do bývalého carského sídla, ano do Petrohradu. Město na řece Něvě je druhým největším průmyslovým, vědeckým a kulturním centrem Ruské federace. Někteří z Vás si ho pamatují pod starým názvem Leningrad, který byl užíván od roku 1922 do roku 1991. Petr I. Veliký nechal vybudovat Petrohrad počátkem 17. století. Tato základna sloužila (ží) především jako výchozí strategické místo pro udržování a rozšiřování carského (dnes ruského) vlivu v baltském regionu. Město bylo postaveno na mokřadech a bažinách. Z nařízení cara musel každý příchozí do města přinést kámen pro zpevnění podlaží pro stavbu domů. Nikoliv nadarmo se Petrohrad nazývá Benátkami severu.

Ano, určitě není Petrohrad Kavkazem, není to ani Tatatrstán či Mordovie. Variabilita ruských měst a regionů je obrovská. A je dobře, že tomu tak je. Je dobře, že i silná sovětizace nezničila všechny jedinečné kultury a způsoby života. I když v dnešní době je to spíše kitajizace (Kitaj – rusky Čína), která se dostává do popředí nejen v Rusku. Petrohrad má Genius loci ukryt pod krásou budov a usměvavých lidí, které nikde jinde v Rusku neuvidíte. Když se procházíte po Něvském prospektu, máte pocit, že stojíte na pupku světa. Možná to dělají kanály, přes které vedou malé mosty. Vždy vycházíte trošičku na horu a vidíte širokou, přeplněnou ulici lidí a aut. Malinko se pootočíte a pod Vámi zrovna projíždí malá lodička, v pozadí se tyčí zářící zlaté kopule chrámu Spasu na Krovi, postaveného po vzoru chrámu na Rudém náměstí v Moskvě Vasiliju Blaženého. Jednotlivé kanály a mosty byly po tři staletí ve městě postupně budovány. Ve skutečnosti byl první kanál vybudován jako ochranný val, po něm přišel druhý, třetí, čtvrtý až k poslednímu. Původně měly valy sloužit jako strategická ochrana proti nepřátelům.

První, co Vás v pětimilionové metropoli překvapí, oproti Moskvě, je vstřícnost a úsměvy lidí. V metru do sebe nikdo moc nestrká, slyšíte slova jako: „Pardon. Promiňte. S dovolením.“ Takové výrazy v Moskvě moc slyšet nejsou. Ale abych se dostal k naší výpravě. Snad poprvé v historii jsme vyrazili v převaze kluků. Jeli jsme ve složení Michal, Florián, Honza, Monča, Market a já. Jinými slovy 4:2. Vzpomínám na Tatarstán, kde jsem si chvílemi připadal opravdu trošku jako arabský šejk, tam to bylo 1:6. Tak mě napadlo, jak hrála vlastně Itálie fotbal? Ale to je vlastně jiná kapitola. Né, Maky?

Podařilo se nám sehnat ubytování ve dvou petěrburských rodinách. K vlaku na nás přišla čekat naše hostitelka - krásná, mladá, inteligentní, půvabná, šarmantní, energická, okouzlující, štíhlá a blonďatá ruská studentka Marina. V první chvíli nám s Michalem vypadla všechna slova nad šarmantní Marinou. Mrkli jsme na sebe jedním okem, pokrčili čelo a vyšpulili trošku rty, tak jak to dělají znalci dobrého jídla, když ochutnají nějakou vyníkající laskominu, a oba jsme věděli, že se nám v Petrohradě bude určitě moc líbit. Maky, která s námi byla ve tříčlenné skupině, se moc nadšeně neusmívala. Nu což, jak říkám 4:2. Cheche. Vlakem z Moskvy je Petrohrad vzdálen asi devět hodin. Vlaky v Rusku na rozdíl od Česka jezdí přesně a jsou pohodlné. I přes pohodovou jízdu jsme uvítali ranní sprchu v Marinině bytě, respektive bytě rodičů, kteří nám zatím připravili vydatnou snídani. Byli jsme nad míru spokojeni. Vykoupáni a najedeni jsme se mohli bez těžkých baťohů vydat prohlédnout perly Petrohradu.

Čtyři dny jsme chodili petrohradskými uličkami, viděli jsme toho mnoho, jen z krátkého výčtu zmíním: Ermitáž, petrohradskou pevnost, bílé noci, půlnoční otevírání mostů, katedrály, letní palác Petra Velikého, Zimní palác (Versaille východu), Jantarovou komnatu, Puškinovo divadlo, Dostojevského domy, Auroru, Senátní náměstí, katedrálu Alexandra Něvského, zkrátka mnoho klasicistních staveb a nejen jich, jsme stihli vidět v obrovském Petrohradu. Po celou dobu jsme skoro ke každému domu, ulici, mostu, zákoutí měli Marínin výklad, co se tam a tam odehrálo a proč a jaké to mělo následky, atd. Opravdu klobouk dolů, co ta holka zná o Petrohradu.

Běhemcesty jsme se dozvěděli od Maky, že vlastně Kroměříž je takovým malým Petrohradem. Procházeli jsme kolem krásných fontán a Maky říká: „Tož to je jak u nás v Kroměřížu.“ Pokývali jsme uctihodně hlavami a pokračovali dál. Po chvíli, když procházíme kolem obrazů v Ermitáži, u kterých byste potřebovali 20 let, abyste se stihli zastavit u každého exponátu alespoň na jednu minutu, Maky s kamennou tváří povídá: „ Teda kluci, to je jako u nás v Kroměřížu.“ Procházíme kolem klasicistních budov v centru města a Maky opět pronáší svou kouzelnou větu. Věděl jsem, že Kroměříž je hezké město a jestli každý občan dělá takové PR Kroměříži jako Maky, tak tam musí mít stále plné hotely turistů. Samozřejmě, že se pro nás s Michalem stala Kroměříž trošičku modlou a při jakémkoliv údivu, a nebylo jich po málu, jsme se Maky ptali: „Maky, to je jak u Vás v Kroměřížu?“ Maky jen pokyvovala hlavou. Tož sranda byla.

Ano, Petrohrad nás opravdu okouzlil. Nevím, zdali to způsobila Marina či příjezd ze špinavé Moskvy, ale každopádně stojí Petrohrad za vidění a když nemáte zrovna cestu kolem, přijeďte alespoň do Kroměříže, tam mají taky všechno.

Kavkaz, Kavkaz, KAVKAAAAAAAAAAAAAAAZ.

Kafka - pa ruski

Nedávno jsem se opět dostal k (do) románu od Kafky – Zámek. Malinko mi to připomnělo současné ruské vyřizování v kancelářích, kterého mám v posledních dnech docela hodně. Níže je přepis dialogu mezi K., Hostinským (H.) a Černým (Č.). Červeně je uveden ruský styl.

K. Konečně na místě. Vystál jsem dlouhou frontu a jdu po hodině k okénku.

H. Volný pokoj k pronajmutí nemáme. Paní hraje solitare na počítači. Zvednutím oka mě zbystří.

K. Přespím v lokále. Potřeboval bych dokument, pro milici.

H. Musel by se přinést slamník z půdy. Máte vyplněný formulář? Já tady, ale stejně teď nemám razítko.

K. Přinesu ho sám. Nemáte nějaké jiné razítko, které by to mohlo nahradit?

Č. Tato vesnice patří zámku, kdo tu bydlí, musí mít hraběcí povolení. Stejně Vám ještě chybí dokument z komnaty 11.

K. Copak tady je nějaký zámek? Tam se musí taky?

Č. Ovšemže, jsem syn zámeckého kastelána Černý. Určitě, vy jste tam ještě nebyl?

K. A člověk, tady musí mít povolení k přespání? A vy tady musíte mít i propusk na kufry?

Č. Jistěže, nebo si myslíte, že nemusí? Samozřejmě, co si myslíte. A buďte trošku víc potichu. Tady se pracuje.

K. To si budu muset povolení opatřit. To já si pro ten propusk zajdu a pak se vrátím. (v lepším případě rozhovor pokračuje)

Č. A od koho pak? Teď už mají zavřeno.

K. No, od pana hraběte. Kdy mají otevřeno?

Č. Teď o půlnoci? Jen v úterý a ve čtvrtek od 15 hodin do 18 hodin.

K. Jsem zeměměřič. A hrabě mě sem povolal. Ale to já už tady nebudu. Jedu do Čech.

Č. Zeměměřič? Do Čech? Vy jste z Čech?

K. Pochybujete o tom? Pomocnici s přístroji přijedou za mnou zítra. Ano, jsem. Mám už sbalené kufry a zítra odjíždím. (V lepším případě rozhovor pokračuje.)

Č. Ověřím si to telefonicky. Haloo, zde Černý, pana kastelána…Spí? Někdo z podkastelánů…ááá pan Fric, mohl byste se laskavě informovat v ústřední kanceláři, zda je očekáván nějaký zeměměřič? Aha dík. Zkusím zavolat do komnaty 11, někdy tam bývají. Zdravím Věro Vladimírovno, Jak se daří? Dobře, dobře. Je tam prosím Tě Máša? Ne, není? Hmm…Ale mám tady slovanského bratra a potřebuje propusk na kufr. Hmmm. Díky. Měj se.

Jako bych si to nemyslel, sprostý prolhaný pobuda a možná ještě něco horšího a teď…zvoní telefon. Tak jsem si to myslela dobře. Nejde to.

Č. (Zvoní telefon) Ano, opět Černý…že jste se zmýlil? Sám šéf kanceláře že volal? To je podivné, podivné, jak to mam teď panu zeměměřiči vysvětlit? Ahoj Mášo, jo mám se dobře. Byla jsi na obědě? Opravdu? Hmm. To je dobré. Potřebovala bych propusk pro jednoho Čecha. Udělali byste to? Díky moc Mášenko.

Musím se vám pane zeměměřiči omluvit. Tak běžte si do komnaty 11 a silně zaklepejte, řekněte, že Vás posílám. Pak se sem vraťte.

K. Chci spát!! Mockrát děkuji.

H. Všichni ven, pan zeměměřič chce spát. Paní se pouští opět do karetní hry solitare. A přichází další respondent.

Není potom divu, že den uteče jako voda a člověk vyřídí jen několik málo formulářů, které stejně za pár dní nebude potřebovat. Hlavně ale, že mají lidé práci. Nebo to snad ani není práce?

Po návratu do Čech…

Už přes měsíc jsme doma. Z prosluněné Moskvy jsme se (já, Helča, Péťa a Eva) třetího května kolem šesté hodiny odpolední vrátily do zamračené Prahy… Péťa tmavovláska a Eva blondýnka Rusko opustily o několik dní dříve.
Asi budu mluvit téměř za všechny, když řeknu, že naše pocity z návratu byly rozporuplné… Na jednu stranu jsme možná byly rády, že už jsme zase doma, ale na druhou stranu… co nám v Rusku chybělo? Měly jsme svůj pokojíček, kterému jsme láskyplně říkaly domov, měly jsme co jíst a pít, s kým si povídat, co navštěvovat a obdivovat…
V Praze na letišti jsme se rozloučily s Péťou a s Helčou potom o něco později… A každá jsme odjely domů, ale už ne do našich pokojů na šestém patře… Hned v neděli ráno mi přišla smska: Míšo, s kým snídáš? Je to strašně divný… A bylo. Snídala jsem sama, ale aspoň jsem si dala marmeládu jako vždycky s Helčou.
Už na letišti v Moskvě jsme se domluvily, že se v pondělí musíme vidět a školu odložit až na další den, aby to nebyl takový šok. Tak jsme zašly na kafe a čokoládu. Když si Helča s Péťou horko těžko česky objednaly, přidala jsem svou historku z rána… Když jsem si totiž chtěla koupit lístek na tramvaj, přišla jsme do trafiky a zeptala jsem se: Dobrý den, máte lístky na metro? Paní se velmi zvláštně zatvářila a pronesla něco v tom smyslu, že určitě myslím na městskou a dala mi jeden lístek…
A tak nějak bylo všechno úplně jiné – lidé na ulicích se vyhýbali a když už náhodou do někoho strčili, tak se hezky omluvili. Přecpaná tramvaj se nám zdála liduprázdná, všichni chodili normálně oblečení, auta netroubila a pouštěla nás na přechodech, vlaky měly obvyklé zpoždění, razítka dostáváme v místnosti společně s podpisy, téměř nikde žádný policista, žádný pes-bezdomovec.. Všechno bylo tak obyčejné, až se nám po těch prapodivnostech, které jsou pro Rusko typické, zastesklo…
Líbilo se nám…

Přeplněné moskevské metro