Ihned po příjezdu do Ruska čeká každého zahraničního studenta MGU běhání z kanceláře do kanceláře. Pokud má člověk zpočátku tendenci používat spojení “administrativní kolečko”, stačí mu jen pár setkání s úředníky, aby začal uvažovat spíš o výrazu “byrokratická smyčka”.
Vedle toho se v noci propocený budí ze sna, v němž jede na nezastavitelném ruském obřím kole. V ostatních vozíčcích sedí úředníci, kteří si navzájem telefonují a mávají na všechny strany různými formuláři. A vy víte, že kolo se nezastaví, dokud v pořadí stanoveném úředníky nepřeskáčete všechny příslušné vozíčky a nezískáte nezbytná razítka a podpisy.
Pozitivní je na tom všem asi jen jedno – studenti ruštiny-začátečníci bleskově pochytí svá první dvě slovíčka: “užas” (hrůza) a “kašmar” (noční můra). Ta dokola opakují nejen ubohé oběti byrokracie, ale i samotní úředníci.
Popisovat tu do detailu, čím vším jsme museli projít (tedy jakými dveřmi a kolikrát) a co nás ještě nedejbože čeká, by mi zabralo stejně času jako čekání ve frontách před kanceláří č. 11. Vybírám tedy jen několik nejlepších momentů, i tak to ale vydá na děsivě dlouhý text. Omlouvám se předem a slibuji, že nic tak nesnesitelně dlouhého a ještě navíc bez fotek už nikdy nenapíšu...
Staryj a novyj blankNaší první starostí bylo sehnat klíč od pokoje a “propusk” na kolej. Najít Správu kolejí nebylo příliš složité, jelikož tam musí na začátku semestru každý mimomoskevský student. Stačilo zeptat se jen čtyřikrát, než nám kdosi doporučil kancelář č.5. Náplní práce úřednice v č.5 je evidentně prohledávat desky, vydávat studentům orazítkovaný papír s jejich jménem a dalšími údaji a posílat je s ním do dveří č.11. Paní v č.11 má naopak za úkol tento papír zabavit a vydat místo něj propusk na kolej.
Hlavní boss přes zahraniční studenty je Valentina Alexandrovna, která sídlí v 9. patře hlavní budovy. Jde se k ní chodbou s červeným kobercem a je odtud krásný výhled. Její úkol je posílat studenty na fakulty pro různé formuláře, nejlépe na několikrát. I nás poslala hned v pátek pro formulář, který potřebuje, aby nám mohla zařídit registraci a “prikaz”. “Éto staryj blank,” uslyšely Terka a Kristina, když jí ho v pondělí ráno přinesly. Dostaly do ruky formulář, který by se nepozornému člověku (ne však zkušenému ruskému úředníkovi) mohl zdát v zásadě totožný. S ním se musely vrátit na fakultu, kde se zas jiní úředníci divili, že je jakýsi nový formulář, ale nakonec podepsali a orazítkovali, což je tady stejně nakonec to hlavní.
Iditě paguljaťIrina Michailovna na fakultě historie (asi 10min cesty od hlavní budovy) má naopak za úkol tyto fomuláře vyplňovat a posílat s nimi studenty zpátky k Valentině Alexandrovně. Když jsem za ní šla poprvé, čekala jsem asi půl hodiny, protože slavila něčí narozeniny a tak měla zrovna plné ruce práce s dortem a kafíčkem. Když se po půl hodině vrátila, odmítala pracovat. Až na kouzelná slůvka “registrace” a “Valentina Alexandrovna”, pokrčila rameny a ofotila si můj pas. Pak přešla k telefonu a sdělila V.A., že “Varvara přijde nejdřív v pondělí odpoledne, protože jsou prázdniny a tím pádem nemá nikdo na nějaký úřadování náladu”. A bylo.
V pondělí jsem se vrátila, ale I.M. zrovna odešla “pakušat”, jak mi sdělil Číňan Váňa, co čekal před její kanceláří. Na to, jak často a dlouho jí, vypadá tahle dáma docela k světu. Když už jsem pomalu začínala pronikat do tajů čínského písma, madam přišla a vydala nám všem formuláře, samozřejmě také ty staré. Znalá posledních administrativních novinek v Ruské federaci, jsem vznesla námitku, což I.M. přivedlo k záchvatu hysterie a – jak jinak – telefonnímu sluchátu (to zase až po zaklínadle “Valentina Alexandrovna”). Přikázala mi dvacet minut “paguljať”, že to zatím vyřeší.
Když jsem se vrátila z procházky, zrovna klábosila po telefonu a opakovala slova “novyj blank” “děvuška iz čechiji” “něznaju” “něvazmožno” a samozřejme “užas” a “kašmar”. Její kolegyně v kanceláři mezitím s plným zaujetím pařila Solitaire. Po několika dalších událostech jsem z ní vymámila vyplněný a orazítkovaný, nicméně starý formulář. “Alespoň za Valentinou Alexandrovnou nepůjdu s prázdnou,” říkala jsem si a psychicky se připravovala na den, kdy se sem budu vracet s “novym blankem” v ruce.
V úterý ráno jsem s ním nastoupila k V.A. a chystala se vysvětlit, proč mám špatný papír. Jenže V.A. si ho naprosto s klidem vzala a bez mrknutí oka řekla, ať si v pátek přijdu pro “prikaz”. Že by v noci znovu změnili předpisy?
A ještě jedna procházka...V úterý byl “prikaz” hotový a podepsaný samotným rektorem. Stálo na něm, že nebudu platit za kolej a že jsem plnohodnotný student fakulty historie. Vyhotoveno v šesti kopiích, aby se to dozvěděli všude, kde je třeba.
Valentina Alexandrovna nicméně nezapomněla, co je jejím úkolem – poslala mě s prikazy na fakultu do čísla 446. A věřte nebo ne, na příslušných dveřích stál nápis “otděl prikazov”. Úkolem této kanceláře je na prikaz dopsat dnešní datum a číslo studenta. Pokud byste ale čekali, že na to potřebují nějakou kartotéku či databázi, pletete se.
Úřednice tam během deseti vteřin z hlavy napsala jakási čísílka, dala mi dvě kopie a já se mohla vesele vrátit s jednou k V.A. a s druhou do starých známých dveří č.11.
Pár dnů na to jsem dostala i nezbytnou registraci, studentský průkaz a dočasný propusk mi byl vyměněn za dlouhodobý. Teď už jen přinutit I.M., aby mi na studentský průkaz dopsala číslo studenta podle onoho slavného prikazu (dosud podniknuté kroky viz černé šipky) a můžu se pustit do vyřizování tramvajenky, průkazu do knihovny a nakonec snad i prodloužení víza.
A pokud jste nabyli dojem, že ruští úředníci jen telefonují, razítkují a vyplňují, a že počítače tu mají jen na Solitaire, vězte, že to není tak úplně pravda. Protože když se holky vrátily onoho dne ze svých fakult s “novym blankem”, zjistila V.A., že na nich není vyplněna jistá zásadní kolonka. A protože už bylo pozdě odpolene a ona chtěla jít co nejdřív domů, rozhodla se poprvé v kariéře zariskovat a porušit pracovní kázeň. Místo aby studentky poslala znovu na zdravotní procházku směr fakulta, učinila naprosto neočekávání krok – poslala formulář na fakultu e-mailem.
Ve čtvrtek nás naši známí "Češi" (tj. studenti české historie) pozvali na večírek čtvrtého ročníku Katedry západních a jižních Slovanů Fakulty historie. Kromě Nikity a Saši, kteří umí krásně česky, tam byli také "Srbové", "Bulhaři" nebo "Poláci" a partu doplnil Terezky francouzský kamarád Saša, který umí všechny zmíněné jazyky a ještě několik dalších. (Na fotce nahoře Olja, Saša, Terka a Saša).
