A ještě jedna básnička, ať je tu té poezie víc...

Sbohem a šáteček

Vítězslav Nezval

Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všechno má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesníku siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

Kavkaz, Kavkaz, KAVKAAAAAAAAAAAAAAAZ.

День Победы 2008

Včera v Rusku oslavovali Den vítězství. Na Rudém náměstí a v jeho okolí se sešly tisíce lidí, aby poděkovaly veteránům Druhé světové války za osvobození. Mnoho Rusů mi řeklo, že 9. květen považují za nejvýznamnější a nejpochopitelnější svátek roku. Asi proto ho narozdíl od nás Čechů slaví většina obyvatel Ruské federace. Všichni nosí typickou georgijevskou lentu, kterou rozdávají všude po městě v týdnu, který předchází Dni vítězství. Stejným motivem se zdobí celá Moskva. Všude navíc visí vlajky Ruské federace a města.

9. května se vždy od 10 do 11hodin koná na Rudém náměstí slavnostní vojenská přehlídka, která však není veřejnosti přístupná. Proto se diváci shromažďují v okolních ulicích, aby viděli vojenskou techniku alespoň přijíždět. Letos se na tomto místě objevily dokonce jaderné rakety. Mezi diváky byli kromě prezidenta Medvěděva a bývalého prezidenta Putina také veterání Velké vlastenecké války. Obyčejní Rusové na tuto přehlídku nemají přístup, proto ji mnoho z nich sleduje v přímém přenosu na některém z televizních kanálů.

Po ukončení oficiální přehlídky se prostory Rudého náměstí a jeho nejbližšího okolí zaplní lidmi s květinami, které potom kladou buď k věčnému ohni v Alexandrovském sadu a nebo je darují přímo veteránům, jenž se po konci přehlídky procházejí v centru. Slovo "S prazdnikom" se ozývá ze všech stran. Podle mne v tom není cítit ani trochu přetvářky. Všechno je opravdu přirozené a lidem se ve tvářích zrcadlí opravdová radost a vděčnost.

Veteráni skromě děkují za květiny, hladí děti po vlasech, vyprávějí o svých zážitcích z války atd. Viděla jsem například babičku, veteránku, která všechny květiny, které sama dostala, položila k věčnému ohni. Jiný veterán na slova díků odpověděl: "Hlavní věc je, že Vy již nic takového neznáte. A dá-li Bůh, už ani nepoznáte."

Na mnoha místech stály skupiny lidí, kteří zpívali vojenské, patriotistické či národní písně. Všechny spojoval pocit sounáležitosti a hrdosti na to, že jsou občany země, jejíž předchůdkyně velký dílem přispěla k osvobození Evropy. V davu se objevovaly samozřejmě také vlajky SSSR. Mnoho lidí ještě stále s nostalgií vzpomíná na život v tomto státě. A v Den vítězství se to projevuje o to silněji.

I na mne to všechno tak silně zapůsobilo, že jsem nakoupila květiny a rozdávala je také. Veteráni si povídali i se mnou. Když zjistili, odkud jsem, někteří z nich mi vyprávěli, že i oni k nám v 45. (a jeden dokonce i v 68.) roce přijeli.

Byl to zatím jeden z nejemotivnějších zážitků tady v Rusku. Ta atmosféra je nepopsatelná. Chodila jsem tam mezi lidmi a cítila jsem se součástí té všeobjímající vděčnosti a hrdosti. Veteráni mají v tento den možnost poznat, že se na ně ještě nezapomnělo, že jejich činy měly opravdu smysl. A ti, kteří jim přišli poděkovat, si v přímém kontaktu s veterány uvědomí, že za svůj život vděčí lidem stejným jako oni sami. Myslím, že jsem částečně pochopila ruský patriotismus. I já bych byla hrdá na to, že mí prarodiče zachránili miliony lidí a že díky nim můžu žít v míru na jednom z nejklidnějších kontinentů.

Rusové mají důvod být hrdí na mnoho věcí. Samozřejmě to neobhajuje další události v historii této země, ale Den vítězství by neměl být tímto poznamenán. Je to svátek vyjadřujíci vděčnost těm, kteří neváhali riskovat své životy, aby pomohli druhým.

Medvěděv - nový prezident Ruské federace

Podívejte se, jak probíhala inaugurace.

Jak jsme s Terkou poznaly život na tatarské vesnici.

S Terkou jsme se rozhodly, že chceme také poznat život v opravdové tatarské vesnici. Na mapě Tatarstánu, která byla nejspíš opravdu hodně stará, jsme si vybraly jednu vesnici nedaleko od Arsku. Zaujala nás tím, že vypadala hodně odtržená od civilizace. Navíc se nacházela v tom "nejtatarštějším" regionu.
Když jsme ještě společně s našimi spolucestovateli stáli na kopci nad vesnicí a viděli jsme novou silnici první třídy, která spojovala naši vesnici snů s civilizací, trochu jsem se lekla. Čekala jsem malou vesničku uprostřed divočiny a tady je taková dálnice. Ale my s Terkou se nevzdáváme. Rozloučily jsme se s ostatními a vydaly jsme se do vsi.
Nakoupily jsme si v místním obchůdku večeři a doufaly jsme, že jíst ji budeme již s nějakou milou tatarskou babičkou. Začaly jsme se proto hned ptát lidí, neví-li o možnosti noclehu. Odpovědí nám však bylo jen stručné: :JOK, JOK, NĚVOZMOŽNO!" Trochu nás to zarazilo. A když nám takhle odpověděl už několikátý člověk, začaly jsme se trošku obávat následující noci.
Chodily jsme po vesnici a náhodou jsme se ocitly v zahradách vedle chlévů. Z jednoho domu na nás vyběhla žena a začala na nás křičet: "Co tady děláte?!?" Daly jsme se s ní do řeči a vysvětlily jsme jí, jak a proč jsme přišly. Žena nám řekla, že ve vesnici před několika dny nějaký žhář podpálil 2 domy. Dodala také, že nás určitě nikdo neubytuje, protože se lidé bojí. A nakonec prohlásila, že na nás klidně někdo může poslat polici nebo psa.
My jsme se ale ještě několika lidí zeptaly a neuspěly. Žena měla totiž pravdu, a to ve všem. Za několik minut skutečně přijelo i policejní auto. Někdo na nás skutečně zavolal policii.
Policisté, Ildus a Firdus, ale byli perfektní. Když jsme jim vysvětlily naši situaci a odmítly jít do hotelu, kam nás chtěli zavést (řekly jsme jim, že jsme sem přijely poznávat tatarskou vesnici a ne hotely), vzali nás s sebou do auta a odvezli na policejní stanici.
Tam se hned seběhlo asi 10policistů-nejspíš všichni ti, kteří měli ten den službu. Začali si s námi povídat. Asi jsme pro ně byly super atrakce. I pro nás to byla legrace. Nechaly jsme se vyfotit jako trestanci, povídaly jsme si s nimi, zpívali jsme jim tatarské písničky, které nás naučila naše tatarská kamarádka Laura, diskutovali jsme o politice... Bylo to moc veselé. Do toho jsme jim opakovaly, že do hotelu nemůžeme, protože potřebujeme nutně poznat život na tatarském venkově. Taky jsme jim navrhly, že v nejhorším případě přespíme na záchytce.
No a náš zachránce Ildus se tedy rozhodl, že nám ve své rodné vesničce najde někoho, kdo nás u sebe ubytuje. Měli tam o nás všichni starost, podle nich jsme byly "jako děti v lese."
Opět jsme tedy nasedly do policejního auta, zamávaly všem milým policistům a vydali jsme se společně s Ildusem do vesnice Kačelino. Ildus se tam začal ptát lidí, kdo by si nás na jednu noc u sebe nechal. Asi tři lidé odmítli, a proto Ildus řekl, že teď nám zbývá jen "bomžatnik". A dovezl nás k Fuatovi. Našemu kouzelnému dědečkovi.
Fuat žil sám v malém dřevěném domečku skoro na konci vesnice. Moc tam neuklízel (odtud asi název "bomžatnik") a občas se víc napil. Ale měl srdce ze zlata a souhlasil, že nás ubytuje. Dokonce kvůli nám umyl podlahu. Ildus nás k němu dovedl a řekl, že se máme ozvat, kdyby nám někdo ubližoval. My jsme to napřed nepochopily. Ale hned jak se za Ildusem zavřely dveře, k Fuatovi přišli na návštěvu jeho hodně opilí známí. Ti asi hodně dlouho neviděli dívky, protože z nás měli neskrývanou radost. Asi se těšili na zábavu. Ale Fuat se o nás opravdu staral dokonale a své známé hned vyhnal.
Bylo to prostě jako v knížce "Heidi, děvčátko z hor". Byly jsme u místního podivína, který měl ale své zlaté srdce na dlani. Společně jsme povečeřeli - námi koupené potraviny a Fuatovy brambory. Povídali jsme si o našich životech, o Rusku, o politice atd. Pak nám Fuat ukázal svůj skromný domov. Byla tam místnost, kde spal, jedl, myl se a prostě žil. A pak tam ještě byl někdejší obývák, který však nyní Fuat používá jako skladiště brambor. Také jsme se podívaly na jeho fotky, kterými se opravdu pyšnil. Mezi fotkami se navíc promenádoval krásný škvor.
Fuat nám taky vysvětlit, že mýt se budeme v lavoru vodou ze studánky. Voda se ohřívala na nikdy nezhasínajícím plynovém sporáku. Ten sporák totiž zastupoval ještě ústředního topení. Spaly jsme s Terkou spolu na posteli, kterou jsme si kvůli bezpečnosti přikryly vlastními ručníky.
Prostě romantika.
Fuat šel večer s kamarády ještě do hospody, a proto nás zavřel a řekl, ať nikomu neotvíráme. Dveře zapřel železnou holí. Asi věděl, proč to dělá. Jeho kamarádi totiž běhěm toho večera přišli ještě dvakrát. A radost z naší přítomnosti měli pořád velkou.
Když jsme si s Terkou lehly spát, řekly jsme si, že nás možná čeká uhoření, udušení plynem a nebo znásilnění. Ale spalo se nám krásně. Fuat v noci přišel, takže potom díky jeho přítomnosti jsme se cítily opravdu bezpečně.
Ráno jsme si ještě společně povídali. Přišel také jeho soused a chtěli nám udělat na snídani další várku brambor. S díky jsme odmítly. Potom jsme však již musely na vlak, a tak nás šel Fuat i jeho soused doprovodit na nádraží (stanice se jmenovala 849 kilometr). Tam jsme se rozloučily. Bylo to smutné. Fuat nám opravdu přirostl k srdci a my jemu nejspíš také. Tohle byl asi nejkrásnější zážitek z celého pobytu v Tatarstánu, protože jsme poznaly nejen život na tamní vesnici, ale také jsme zas jednou viděly, že "dobrý člověk ještě žije."

Патриаршие пруды

Tak jsem si v Moskvě našla jedno místo, které budu teď navštěvovat určitě častěji. Je to takový malý rybník v centru města. Hrozně příjemně se tam sedí a povídá a jí a pije atd.
Včera nás tam s Terkou a s Táňou vzali naši ruští kamarádi - Saša a Oleg.
Tak se podívejte...

Požár v korpusu V

V sobotu večer se na chodbě našeho (tj. šestého) patra rozezněl rozhlas a po chvilce soustředění jsme pochopili, že se nám někdo rusky a poté anglicky snaží říct, abychom urychleně opustili budovu, protože vypukl požár. Na chodbě se začali rojit studenti a všichni se pobaveně rozhlíželi, protože se asi nikomu nechtělo věřit, že by k něčemu takovému skutečně mohlo dojít.
Snažili jsme se u ochraniků zjistit, co se stalo. Nikdo nic nevěděl. Jako obvykle. Vzhledem k tomu, že požární poplach se ozýval dál a dál, sbalili jsme si základní věci (peníze, pas, telefon, notebook) a vyšli jsme opět na chodbu.
Tam jsme se však dozvěděli, že poplach už je zrušený. Prý jen na 5. patře shořela slepice. Jiná oficiální zpráva říká, že shořel popelník. Ať už shořelo cokoli, evakuováni jsme nebyli, nikomu se nic nestalo a aspoň máme o zážitek navíc.

Pro frankofonní rusofily :-)

Ázerbajdžánská kamarádka Vusalya

Asi před třemi týdny jsem u nás na koleji potkala mladou ženu s hrozně roztomilým děťátkem na rukou. Protože se ráda seznamuji, hned jsem ji oslovila a začaly jsme si povídat. Zjistila jsem, že se jmenuje Vusalya, je o dva roky mladší než já, studuje stomatologii, její dcerce Lejle je 9 měsíců a do Moskvy přijela jako doprovod svého muže, který na MGU dělá doktorát.

Vusalya je velice přátelská a otevřená. Díky ní jsem měla možnost trošku poodhalit ázerbájdžánskou kulturu a styl života.

Většina obyvatel této země jsou muslimové, šiité. Vusalya patří mezi ně, ale je velice umírněná a navíc mnoho let žila i v jiných státech východní Evropy. I přesto však dodržuje většinu ázerbajdžánských a islámem inspirovaných tradic. Má k nim respekt. Setkala se s jiným - západnějším stylem života, ale přesto zachovává zvyky a pravidla, ve kterých ji vychovali její rodiče.
Jejího muže jí vybral otec a zasnoubeni byli 3 roky před svatbou. Jejich vztah byl po celou dobu čistě kamarádský a sama mi říkala, že se vstupu do manželství bála, protože svého nastávajícího znala jen málo. Teď už spolu mají Lejlu a myslím, že ačkoli jejich vztah není postaven na nějakých vášnivých citech, spojuje je pouto založené na respektu, toleranci a úctě jednoho ke druhému.

Vusalya sice nechodí zahalená, ale nejí vepřové, nepije alkohol, modlí se, dodržuje ramadán atd. Má také obrovskou, pro mne až nepochopitelnou, úctu k rodičům svého manžela. Vzhledem k tomu, že dneska musela kvůli nevydařené registraci odjet nazpět do Baku, bude nyní až do návratu svého manžela bydlet u jeho rodičů, ačkoli ti její také žijí v Baku. Bylo na ní vidět, že je jí to líto, ale bere věci a pravidla tak, jak jsou. Neprotiví se jim, i když někdy sama přiznává, že jsou věci, se kterými nesouhlasí.

Avšak většina oblastí jejího života je náboženstvím a tradicemi skutečně poznamenána. Vusalya se například prakticky nestýká s jinými muži. Sama mi říkala, že její sousedé tady v Moskvě na koleji jsou sice hrozně fajn, ale nemá ráda, když se s ní pořád "ti kluci baví." Také když za mnou přišli do pokoje mí kamarádi (kluci), byla velice nesvá. To Lejla byla nadšená ze všech. Takové děťátko bych jednou chtěla mít. Absolutně nikoho se nebála, ode všech se nechala nosit atd.

Lejlu chce Vusalya vychovávat mnohem volněji. Ale jak sama řekla, bude ji chránit před nebezpečím ve světě stejně, jako to do sňatku dělali její rodiče. Po sňatku se této činnosti chopil její muž.

Některým tohle všechno nejspíš připadá nepochopitelné a někdo možná Vusalyu i lituje. Ale tohle je spíš způsobeno tím, jak málo toho skutečně všichni víme o islámu a o muslimské kultuře. Říkám to podle sebe, protože vím, jak se na islám (a vlastně na většinu věcí, o kterých vím jen z médií a knih) dívám já.

Pro Vusalyu je také mnoho věcí v našem životě nepochopitelných, ale v žádném případě jimi nepohrdá. Myslím, že Vusalya je jedna z osob, která by nám na Západě měla vyprávět o islámu. O takovém, kterého bychom se nebáli. O takovém, jakým islám nejspíš skutečně je, když se nenecháváme ovlivňovat pouze médii.

Vusalya je asi typickou představitelkou muslimů z Baku - sama to o sobě říká a vzhledem k tomu, že jiné Ázerbajdžánce neznám, tak pro mne typická je.

Samozřejmě, že jsou v Ázerbajdžánu oblasti, kde je všechno mnohem rigidnější, ale ve městech bude asi většina muslimů přistupovat ke své víře podobně. Nikomu ji nevnucují, berou ji výhradně jako osobní záležitost a na vyznání druhých se dívají s respektem.

Suzdal-praktické informace (nudné, ale nutné). Článek o samotném výletu bude později.

Suzdal je městečko, které se nachází asi 200 km od Moskvy ve Vladimirské oblasti. Dostat se tam není úplně nejjednodušší, protože informace o spojích, které poskytuje internet, jsou nedostačující. Není sice problém vyhledat si vlakový spoj do nedalekého Vladimiru, ale ti, kdo chtějí jet autobusem, asi dostatečné informace nenaleznou.

My jsme se rozhodli jet autobusem, které jsou ve většině případů v Rusku o něco levnější. Přímo do Suzdali jede z Moskvy prý jen jeden autobus denně ze Ščolkovského nádraží (metro Ščolkovskaja – Щёлковская), avšak čas odjezdu na internetu nedohledáte. Proto jsme se rozhodli,že pojedeme nejprve do Vladimiru a pak odtud do Suzdalu (to je už jen 35kilometrů).

Autobusy i vlaky do Vladimiru odjíždí z Kurského nádraží (metro Kurskaja- Курская). Vlaky jsou vypsány v internetu a stojí prý asi 220 rublů. Cesta trvá cca 4 hodiny. Autobusy odjíždějí ze stanoviště před nádražní budovou. Nemají pevný jízdní řád, odjíždí vždy po naplnění. Nevím, jak ve všední dny, ale v sobotu stála na nástupišti velice dlouhá fronta, takže autobusy odjížděly co 15minut, protože lidí ve frontě stále přibývalo. Jízdenka stojí 200 rublů – jeli jsme soukromým autobusem, takže kolik stojí jízdenka ve státním autobuse, který však jede asi jen 1x denně, nevím. V každém případě to asi velký rozdíl nebude, jestli je vůbec nějaký. Cesta trvá 3,5hodiny. Doporučuji vyrazit z Moskvy dříve – tak okolo 7hodiny, aby bylo na jednodenní výlet do Suzdali víc času.
My jsme odjeli v po 8h a ve Vladimíru jsme byli okolo poledne. Autobus pasažéry doveze na Autobusové nádraží, kde si pak musí koupit lístek do Suzdali. Kasy jsou v prvním patře nádraží a včera tam byly obrovské fronty. Lístek stál 41rublů a autobus byl naplněn jen do poloviny. Vyrazili jsme ve 12h25 a ve 13h jsme byli v Suzdali. Je to relativně pozdě, a proto skutečně doporučuji vyrazit dřív nebo přespat na místě.

Autobus z Vladimiru doveze pasažéry k téměř opuštěnému suzdalskému autobusovému nádraží, odkud je to do centra asi 2 kilometry (po Vasiljevské ulici). Jezdí však odtud maršrutky a místní malé autobusy. My jsme šli pěšky, protože sama Suzdal je velice zajímavá, vzhledem k tomu, že památkáři omezují moderní výstavbu.

Cesta zpátky je jednodušší, protože ze Suzdali jede v 18h05 autobus přímo do Moskvy na již zmíněné Ščolkovské nádraží. Jízdenka stojí 229 rublů a cesta trvá cca 3h45min, takže je dostatek času odpočinout si po dojmy naplněném dni.

Mordovia-Mordvinská republika

„V Mordvinsku je VŠECHNO. Lesy, vlci, zajíci, raci v potocích, veverky, brambory a jezera.“ Tohle jsou slova našeho známého Andreje, opravdového Mordvince. Poprvé, když jsem uslyšela název Mordovia, myslela jsem si, že jsem prostě špatně rozuměla, že Andrej pochází z Moldávie. Pak jsem si myslela, že opravdu existuje smyšlený stát Monrovie, který zase znám z „trháku“ Deník princezny.
Mordovia má v sobě jak znaky chudého Moldavska, tak bájné Monrovie. Teda alespoň pro mě.

Tato republika, součást Ruské federace, se nachází asi 500 kilometrů na jihovýchod od Moskvy v Povolží. Jejím hlavním městem je Saransk a Andrej je zástupce její osmiset tisícové
populace.

S Andrejem jsme se seznámili u nás na koleji, kde dělal ochrannika (hlídače) u nás na patře. Je mu teprve 20 let, ale naivností se může srovnat s pětiletým dítětem. Přijel si do Moskvy vydělávat peníze, ale Moskva evidentně není pro něj. Jeho životní hodnoty se nepodobají těm, které sdílejí Moskvané. Mordvinsko je podle něj nejlepší místo na zemi, protože tam je „všechno.“ Co to „všechno“ znamená, jsem už psala.

Andrej a nejspíš mnoho dalších Mordvinů, kteří žijí v některé z tamních vesnic, se dokáže těšit z maličkostí. Nedokážu ani popsat radost z toho, když jsme mu darovali na kopírce vytištěnou fotografii s ním. Požádal si dokonce o naše autogramy. A sám nám nadšeně ukazoval, že on umí psát levou rukou. Když se nás ptal na Českou republiku, zajímalo ho například, jestli u nás máme švestky a brambory stejně jako u nich.

Tohle všechno je na jednu stranu hrozně roztomilé, na druhou stranu nám z toho bylo hrozně smutno. Tak obrovské rozdíly jsou mezi ruskými městy a ruskou „glubinkou.“

Ale Mordovie není jen rájem na zemi. I když teď by asi se mnou Andrej polemizoval. Obrovským problémem je tam alkoholismus a s ním spojená vysoká mužská úmrtnost, nezaměstnanost, nedostatečná infrastruktura, absolutní lhostejnost k ekologii atd. Většina z Mordvinů odjíždí pracovat do velkých měst (nejčastěji samozřejmě do Moskvy), aby živila své rodiny. Jak nám Andrej řekl, kvůli obrovské spotřebě alkoholu mnoho žen v jejich vesnici žije bez manžela. Jeho matka je jednou z nich. Tahle krutá skutečnost má do bájné dokonalé „Monrovie“ skutečně daleko. Ale Mordvinci si vůbec nestěžují. I když jim život uštědřil mnoho ran, jsou stále pozitivní. Žijí navíc přítomností – nestěžují si na to, co bylo, a nestresují se tím, co bude. Tohle je sice na jednu stranu obdivuhodné, na druhou stranu to občas zaráží. Andrej se například vykašlal na své zaměstnání ochrannika, protože chtěl být s námi. Jednoduše se sebral a odešel. Vyprávěl nám pak o tom, jak to bude v létě u nich krásné, až půjdou k jezeru a budou tam celý den ležet, opalovat se, pít pivo a povídat si. Už zbývá jen přečkat období tání sněhu, kdy jsou v jejich republice často záplavy a například v jejich vesnici se dá plout na loďce. Až opadne voda, bude zas v Mordovii „všechno.“ A my tam přijedeme…

Originál!

Умом Россию не понять,
Аршином общим не измерить:
У ней особенная стать -
В Россию можно только верить.
(Ф. Тютчев)

Всемирный Русский Народный Собор

Celosvětové ruské národní shromáždění (BPNC) je mezinárodní občanská organizace a fórum, jehož cílem je každoročně diskutovat o současnosti a budoucnosti Ruska. BPNC se zúčastňují představitelé vlády, lídři společenských organizací, zástupci tradičních ruských církví, vědci a představitelé kultury a členové ruských spolků v zahraničí.

BPNC existuje od roku 1993 a každoročnímu shromáždění předsedá Nejsvětější Patriarcha Moskevský a celé Rusi, Alexej II. Poslední „sobor“ se konal 20. – 22. února 2008 v kremelském Paláci sjezdů. Letošní „sobor“ byl zasvěcen dětem a mládeži a jeho hlavním tématem byla budoucnost pokolení – národní vlastnictví Ruska.

Já jsem měla možnost zúčastnit se úvodního ceremoniálu, který proběhl v Paláci sjezdů 20. února. Bylo to neuvěřitelné. A myslím, že jsem zase o trošičku víc poznala tuto zvláštní zemi a její ideu.

Na BPNC bylo několik tisíc návštěvníků-kromě studentů, tam byli samozřejmě představitelé pravoslavné a také katolické církve (zástupce jiných církví jsem bohužel neviděla), členové různých obranných, vojenských a bezpečnostních struktur Ruské federace, vědci, slavné osobnosti ze všech oblastí kulturního života a zástupci ruské vlády.

Myslím, že hlavním cílem BPNC a nejspíš i ruské vlády je obnovení ruské ideji, která se rozpadla s rozpadem SSSR. Hlavními atributy této nové ruské ideje jsou pravoslaví a patriotismus.

Na BPNC to na mě dýchalo na každém kroku-kromě proslovů ruských nejvyšších představitelů pravoslaví a vlády se toto téma objevovalo i v hudebních a tanečních představeních, v kostýmech všudypřítomných ruských krásek, v nekonečné módní přehlídce správných oděvů pravoslavných žen, v nespočetných stáncích s různými tématy (například jeden stánek reprezentoval Klub budoucích voličů VOLBA), v představeních historických skupin atd. Nad tím vším se ze stropu vznášel nápis „Obnovme naše tradice“.

Avšak některé věci již k ruské ideji měly mnohem dál – kostýmy reprezentující bývalé republiky SSSR či neustálé opěvování slovanské vzájemnosti. Já osobně se tedy domnívám, že jednou z neoficiálních součástí nové ruské ideji je také skrytý imperialismus přetrvávající z dob SSSR.

Bylo to opravdu působivé a například když zněla ruská hymna a všichni jsme tam stáli a dívali se na pódium, kde vlála ruská vlajka, úplně mě zamrazilo. To se mi děje vždycky, když mě něco hodně bere. Teď si mnohem víc dokážu představit, jak se cítili lidé například v SSSR při těch masových akcích, které režim pořádal. Má to něco do sebe.

Samozřejmě, že jsem se nad mnoha věcmi pousmála, ale myslím, že spoustu věcí prostě my ostatní nedokážeme pochopit, protože v Rusku nežijeme. V žádném případě nechci obhajovat sovětskou nebo imperiální ideu, ale všechno se hrozně těžce hodnotí, když v tom člověk nežije. Někdy je příjemné cítit se součástí velkého a vlivného celku. Mít pocit, že žiji ve státě, před kterým má svět respekt. Tohle asi hodně lidem dopomáhá překonávat problémy, které jsou někdy s životem v Rusku spojeny.

Tohle je tedy můj pohled na ruskou ideu. Jejím jediným nedostatkem je podle mě její vyumělkovanost a nezakořeněnost v ruské společnosti. Něco jiného jsou velkolepá představení a něco jiného je každodenní život. Jen malá část ruské společnosti chodí do kostela a praktikuje pravoslaví. Pro ostatní je jednodušší přijmout mnohem méně náročnou ideu imperialistickou. Ta nic nežádá a pouze nabízí…

Ruskaja děrevňa

V Iznoskách žijí moje dvě tety a sestřenice s rodinou. S některými z nich jsem se setkala poprvé v životě a prožila jsem s nimi celý víkend.

Přijela jsem s těmi nejrůžovějšími představami o ruském venkově - sníh, krásné dřevěné domečky, okolo příroda, od jara do podzimu sběr lesních plodů, malé a milé socialistické obchůdky, otevření lidé atd.

S dcerou mojí sestřenice, Káťou, jsem se proto hned vydala na procházku po děrevni. Iznoski jsou středisková vesnice, takže je tu toho hodně k vidění. Kromě těch krásných domečků tu mají také modlitebnu místo kostela, starou neopravenou nemocnici, knihovnu, hudební školu, několik obchodů, okrskovou administraci, policii, vlakové nádraží a několik vícepatrových bytovek.

Kolem pomalovaných dřevěných domečků jsou zahrádky, kde si hrají děti a běhají psi. Všechno bylo pokryté asi dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu, v obchodech byly mnohem nižší ceny než v Moskvě, nejezdilo tam mnoho aut (teda kromě všudypřítomných taxíků, které prý třeba vozí babičky do obchodu a do kostela) a celé to bylo takové hezoučké. Fotila jsem o sto šest.

Po návratu z procházky jsem se však setkala i s druhou stranou života v ruské děrevni. Když jsem si chtěla umýt ruce, nesměla jsem plýtvat vodou, protože byla plná jímka, která se měla vyvážet až v pondělí. Taky se nesměla zbytečně nechat téct voda ve WC a nádobí se muselo mýt v lavoru. Prostě se muselo šetřit vodou, aby jímka nepřetekla. Na sprchování se naštěstí voda neplýtvala, protože žádná sprcha v domě nebyla. Jen maličké umyvadlo na WC a dřez, kde se ale nesměla pouštět voda. To ta jímka. Trochu mě to zarazilo, ale uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Vždyť teta má vodu i plyn v domě. To někteří (a je jich opravdu hodně) mají pouze elektriku-tedy světlo a samozřejmě TELEVIZI. Satelity hýzdily většinu malých domečků.

Během víkendu jsem navštívila taky domy mé druhé tety, mé sestřenice a jejího syna, který má dvouměsíční dcerku. Tam jsem teprve viděla tu pravou ruskou vesnici-topilo se v peci, kde se taky ohřívala voda ze studny, žádný vodovod, suchý záchod na zahradě a hrající televize.

Najednou jsem si uvědomila, že bych takhle asi pořád žít nedokázala. Koupat se jednou týdně, když se připraví báňa, nosit vodu ze studny, zatápět na vaření i na vyhřátí domu, prát v rukách a nebo u příbuzných, kteří mají pračku atd. Jsem holt už rozmazlená komfortem a tohle pro mě bylo dobrodružství. Dobrodružství, které nemusím prožívat stále.

Na ruském venkově navíc chybí práce a tedy i peníze.

Lidé tu mají všichni zahrádky, takže brambor a vajec je všude dost. Hladem určitě nikdo netrpí, ale rozmanitost jídel je nízká.
Do kostela/modlitebny se tu taky moc nechodí. V neděli jsem tam byla a bylo tam jen 10 babiček. A to mají Iznoski 2000 obyvatel.

Ale lidé tu žijí. Život je tady prostě jen v některých oblastech trochu náročnější.
To všechno však kompenzuje klid, relativní pohoda, okolní příroda, místní architektura, možnost mýt s v opravdové ruské báni a hlavně přítomnost milých lidí.

Takže taková je ruská vesnice. Krásná, drsná, veselá, smutná, čistá, zanedbaná, plná protikladů. Prostě ruská.

Po víkendu jsem si sundala z očí růžové brýle, ale láska k ruskému venkovu mi zůstala. Jen jsem prostě zase něco poznala a snad i trochu pochopila.

Cesta z města a pak i do města

Po dvou týdnech prožitých v hlučné, špinavé a hektické Moskvě jsem se rozhodla, že se vypravím na venkov. Mám totiž asi 200 kilometrů od Moskvy dvě tety, sestřenici a jejich rodiny.

V pátek jsem se tedy vydala na cestu, od které mě hodně lidí zrazovalo. Jela jsem totiž tak trochu na slepo. Neznala jsem spoje, protože jsem neměla přístup k internetu. Věděla jsem jen, kde mám přestoupit. Vydala jsem se proto v pátek brzo ráno na Kyjevské nádraží, odkud mi měl jet vlak. A taky jel. Byla to expresní električka-se žlutýma záclonkama a bez WC. Lístky na električky se kupují u jiných kas než lístky na normální vlaky. To jsem napřed nevěděla, tak jsem si počkala ve dvou řadách jen tak cvičně. Nakonec jsem stála v té správné. Otevřené byly jen dvě kasy na expresní električky a u každé se čekalo asi 20 minut. Ať žije páteční Hlavní nádraží v Praze. Minutu pře odjezdem jsem si koupila lístek, nechala se ošidit o 100 rublů (měla jsem si víc dávat pozor!!!) a mohla jsem vyrazit. Vláček na mě počkal. Teda nejen na mě, protože lidé tu asi dobíhají často.

Jela jsem se slečnou z Kyrgyzstanu. Povídaly jsme si celou cestu, takže jsem se toho hodně dozvěděla o životě přistěhovalců ze Střední Asie.

Vlak byl expresní, tak jsme měli jen tři zastávky. Po hodině a půl jsme dorazili do Malojaroslavce, kde jsem měla dvě hodiny na to, abych poznávala ruské malé městečko. Abych pravdu řekla, od vesnice se moc neliší. Jen je tam víc obchodů, banka, víc škol, často taky oprýskaný a přesto krásný kostel, zapomenutá vánoční výzdoba a míň sněhu. Po prohlídce města jsem nadšeně nasedla do autobusu z 50. let a omámená vůní benzínu (nebo nafty) jsem se vydala na dvouhodinovou cestu ruským venkovem. I v tomhle autobusu měli záclonky. Tentokráte červené. A zastavoval na hlavní silnici u každé vesnice, která se nacházela vždycky několik set metrů od hlavní tepny. Lidé se měnili, povídali si a já jsem se dívala z okna a poslouchala je. Nakonec jsem dojela do Iznosek, do cílové stanice. Členové rodiny mě tam čekali a všichni jsme měli radost, že se vidíme. O pobytu u nich se rozepíšu v dalším příspěvku.

Na cestu zpátky jsem jela v pondělí ráno. Tentokráte byly v autobuse záclonky modré. Ale jinak se tam nic nezměnilo. Jen jsem měla v tašce navíc kilo špeku, brambor, klikvy a 10 vajíček. Co se ale změnilo, byly ceny vlakových jízdenek v Malojaroslavci. Inflace je tu fakt hrozná. Jestliže v pátek stála jízdenka 135 rublů, tak v pondělí stála už 148. U kasy visel lísteček, že rostou ceny. I chleba, co jsem si koupila na nádraží, od pátku podražil o 90 kopějek.

Do Moskvy jsem pak jela obyčejnou električkou-už bez záclonek. Ale zato byly všude na zemi zbytky od slunečnicových semínek.

Po šesti hodinách cesty jsem přijela zpátky do Moskvy na Kyjevské nádraží. Zpátky do shonu velkoměsta.