Nečekaná večerní párty

Páteční večer se holky vydaly na párty s Polákama. Zůstali jsme s Michalem na pokoji sami a povídali jsme si. Když v tom z nenadání se rozrazily dveře a holky v čele s Market se vrátily. Bylo jim prý po nás smutno. Ehm, v podstatě šlo o to, že Polákům to trvalo a holkám se nechtělo čekat. Jen Bára má velkou trpělivost a vyrazila s nimi do baru. Představte si, že některé kluky nepustila ochranka dovnitř. Což je v Moskvě naprosto normální počin. Nelíbíteli se ochrance, máte prostě smůlu. Korejci a Číňani mají smůlu skoro pořád. Z poklidného a romantického večera s Michalem se rozjela poměra dlouhá párty.

Патриаршие пруды

Tak jsem si v Moskvě našla jedno místo, které budu teď navštěvovat určitě častěji. Je to takový malý rybník v centru města. Hrozně příjemně se tam sedí a povídá a jí a pije atd.
Včera nás tam s Terkou a s Táňou vzali naši ruští kamarádi - Saša a Oleg.
Tak se podívejte...

Perský Nový rok

V pátek 4. dubna se konala na Institutu zemí Asie a Afriky (ISSA) oslava Perského Nového roku. Jak jsme se o tom dozvěděli? Naši milí kolejní sousedé Kristin a Aleš totiž na této fakultě navštěvují, jak už jste si jistě přečetli, hodiny ethnopsychologie. A to byl právě důvod, proč se této oslavy zúčastnili také Češi se svými tanci a písněmi.

Protože nechtěli nic nechat náhodě, začali pilně cvičit. Posledních čtrnáct dní byly na šestém patře slyšet jen české lidové písničky v podání Kristin, Terky, Ef a Šárky. A nejednou musely slečny okolní spolubydlící přesvědčovat o tom, že se zpěvem opravdu profesionálně nezabývají. Nakonec si holky vybraly dvě písničky, a jak se jim povedly, posuďte sami.

Co se týče tancování, vyhrála česká polka. Tančily jak jinak než Kristin, Terka a Markét a jejich partneři byli Nikita, Aleš a nakonec Michal, který přijel jen několik dní před vystoupením. Ale svého úkolu se zhostil výborně a je třeba říci, že teprve po jeho příjezdu a zapojení se do tanečního spolku jejich zkoušení na chodbě začalo vypadat jako ucelená a velmi povedená choreografie.

V pátek jsme se téměř všechny Plzeňačky vydaly na ISSA, abychom naše kamarády podpořily. Přišly jsme, jak se na Čechy sluší a patří, včas. A vystoupení začalo jak jinak než pozdě. I organizace se zdála trošku zmatená, ale ani to nás neodradilo. Trpělivě jsme čekaly na české vystoupení. Po několika písničkách a scénkách ostatních národů přišel na řadu Terčin Turecký pochod, po kterém následovaly české lidovky, které někteří diváci ocenili potleskem s rukama nad hlavou. A po vynikajícím tancování se z řad za námi ozývalo: „Já chci do Čech!“. Byly jsme tedy na český výkon patřičně hrdé.

Když už bylo v sále neskutečné horko, rozhodli jsme se společně zajít do Slovenského domu a pořádně se po výkonu účinkujících a také nás – podporujících najíst a napít. Krásný den jsme tedy zakončili ještě krásnější večeří…

Požár v korpusu V

V sobotu večer se na chodbě našeho (tj. šestého) patra rozezněl rozhlas a po chvilce soustředění jsme pochopili, že se nám někdo rusky a poté anglicky snaží říct, abychom urychleně opustili budovu, protože vypukl požár. Na chodbě se začali rojit studenti a všichni se pobaveně rozhlíželi, protože se asi nikomu nechtělo věřit, že by k něčemu takovému skutečně mohlo dojít.
Snažili jsme se u ochraniků zjistit, co se stalo. Nikdo nic nevěděl. Jako obvykle. Vzhledem k tomu, že požární poplach se ozýval dál a dál, sbalili jsme si základní věci (peníze, pas, telefon, notebook) a vyšli jsme opět na chodbu.
Tam jsme se však dozvěděli, že poplach už je zrušený. Prý jen na 5. patře shořela slepice. Jiná oficiální zpráva říká, že shořel popelník. Ať už shořelo cokoli, evakuováni jsme nebyli, nikomu se nic nestalo a aspoň máme o zážitek navíc.

Hodina ethnopsychologie

Tady je několik obrázků z hodin ethnopsychologie. Jsme taková mnoho národnostní třída, Gruzín, Rusky, Číňani, Thajwanci a my - Češi. Profesorka Žibjek je opravdu super. Přednáškové hodiny nás moc baví. Možná, že to zní jako v první třídě, ale je na nás opravdu moc milá a máme ji rádi. Přináší do ruské výuky prvky, které nás o mnoho obohacují. Některé přednášky jiných profesorů jsme se rozhodli neabsolvovat, protože číst jsme se už naučili v první třídě.

Moskevská zoologická zahrada

Nedělní sluneční odpoledne mě vytáhlo k procházce po Moskvě. Šel jsem výjimečně sám. Vybral jsem si jednu zastávku metra, kterou jsem nikdy před tím nenavštívil. Procházel jsem po ulicích Moskvy. Všude bylo spousta lidí. Sluníčko je vyhnalo z rozseděných křesel a pohovek na jarní vzduch. Odchodem zimy se Moskva rázem změnila. Začíná se pomalu zelenat tráva. Všechen nepořádek, co byl ukryt pod sněhem je sbírán do pytlů. Lidé se začali více usmívat a slečny začaly nosit kratší sukně. Opravdu si toho nejde nevšimnout. Mladí i staří chodí po ulicích a drží se za ruce. Jako by v nich opět jaro probudilo lásku. Potkal jsem dokonce přibližně sedmdesátiletý pár, který se láskyplně držel za ruce. Moc hezké. Možná jsem trošku sentimentální. Promiňte. Koupil jsem si v obchodě zmrzlinu, aby se mi lépe šlo a taky dýchalo. S jarem ke mně přišla i alergie. Zmrzlina mě, ale vždy postaví do té správné dýchací roviny. Už delší dobu jdu podél vysoké zdi. V duchu si říkám, co by za zdí mohlo tak být. Zeď se mění v železný plot. Za plotem je široký chodník plný kráčejících lidí a velké jezírko s labutěmi. V duchu si říkám, že je to asi nějaký park. Hledám kudy, bych se dostal dovnitř. Konečně nacházím vchod. K mému překvapení se nejedná o park ale zoologickou zahradu. Zjišťuji, kolik stojí vstupné – 150 rublů. Hm, půjdu či nepůjdu. Ale je hezky, půjdu. Kamarád Pavel mi jednou říkal, že by už sám do zoo nikdy nešel. Dostal totiž malou depresi z toho, že se v zoo schází jen milenci, rodiče s dětmi a školní výlety. Já to risknul. U kasy, po vystání dlouhé fronty, kupodivu zjišťuji, že studenti, vojáci, invalidi a důchodci mají vstup zdarma. Paráda. Nic víc, kromě fronty ke štiplístku, mi už nebrání, abych se prošel ochočeně divokou zvěří. Jdu kolem velkého rybníčka či jezírka na kterém plují kačeny a labutě. Deru se davy mezi kouřícími páry. Kličkuji mezi kočárky a říkám si, kde jsou asi všechny ty zvířátka. Hned po kačenách a labutích jsem uviděl červené plameňáky. Byli ještě zavřeni v takovém kurníku – plameňákárně, aby jim asi nebyla zima a ládovali se krmením. Kousek opodál seděla na lavičce rodinka a ládovala se taky. Zjišťuji, že zoo park je obrovský a co mě překvapuje nejvíce, je to, že zoo je v podstatě v centru Moskvy. Procházím mezi voliérami s různým ptactvem. Poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči orla bílého. Dostávám se k velkým výběhům. V jednom z nich je tygr bílý (sibiřský), který požírá kus čerstvého masa. Trvá mi dobrých pět minut, abych se dostal ke sklu a viděl ho hezky. Stálo to za to. Je obrovský. Když se něco takového rozeběhne, to musí být mazec. Prodírám se zpět davem na méně přecpané místo. Procházím kolem delfinária, které se platí zvlášť a poslední představení už bohužel začalo. Uličky jsou plné lidí. Malé děti jedí růžovou cukrovou vatu. Tatínkové tlačí kočárky. Milenci se líbají na lavičkách. Žirafy žerou mrkev z rukou návštěvníků. Koně se nechávají hladit. Malá dívka je strojena do indiánského obleku a po té vyfotografována na koni. Svítí sluníčko. Je teplo a pohoda. Stoupám po schodech, jsem součást proudu lidí, druhý proud se valí proti mně v druhém směru. Konečně se dostávám na vrchol. Sloni!!! Vzpomínám, když jsem naposledy viděl slona. Bylo to v indickém Jaipuru. Rozdíl byl v tom, že tenkrát jsem na něm seděl a zvolna jsme společně s italským kamarádem Lukou stoupali na vrchol k pevnosti. Náš slon šel tenkrát strašně pomalu, ostatní sloni nás „předjížděli“ a naši kamarádi byli již dávno nahoře. Chvíli jsem měl dokonce strach, že slon spadne a já s Lukou skočíme pod jeho obrovským tělem. Naštěstí jsme to zvládli bez zranění. V moskevské zoo jsem viděl slony tři. Měli poměrně malý výběh. Zároveň jsem si vzpomněl na jednoho Inda, který mě přesvědčoval, že je lepší mít slona než traktor. Raději jsem se opět vnořil do proudu a nechal se unášet dál směrem k ledním medvědům. Ohromná masa lidí se těsnala před medvědím výběhem (nemám, teď namysli Kreml). Foto jsem přesto pro vás stačil pořídit. Kromě hadů, tygrů, zeber, krokodýlů, velbloudů, opic a hnědých medvědů je zoologická zahrada místem odpočinku. Byl jsem překvapen, do jaké blízkosti „divokého“ zvířete se člověk může v moskevské zoo dostat. Sluníčko mezi tím ztratilo na intenzitě a nebe se zbarvilo do červánkové barvy. Byl to hezký den. Víc takových v Rusku.

Náš týden aneb od pátku do pátku

Protože jsme chtěly našim ruským přátelům alespoň trochu oplatit jejich pohostinnost, domluvily jsme se s holkami, že jim připravíme něco k snědku, samozřejmě z české kuchyně. Rozhodly jsme se usmažit bramboráky a jako zákusek upéct bábovku. Myslíme si, že se nám to docela povedlo… Koupily jsme ještě pivo, nutno dodat český Zlatopramen, aby to bylo opravdu po česku. Nezapomněly jsme na kyselé zelí a mléko, abychom jim demonstrovaly, jak se české bramboráky jí.

Slavnostně jsme donesly naše výtvory na třinácté patro, aby to bylo pro pány co nejpohodlnější. Když jsme dorazily ještě o půl hodiny později (rychle se učíme), čekal nás jen pan domácí a ostatní, podle ruské tradice, přicházeli postupně. Atmosféra od samého začátku nebyla taková, jakou jsme očekávaly… Po poznámce, že už jedli a nemají hlad, nás podezřívali, že jsme bábovku koupily. Asi vypadala úplně dokonale! Nicméně, náladu to nevylepšilo!

Po několika dalších trapných poznámkách, například „Může se bramborák podávat s náplní?“ my na to: „Ano, třeba se můžou dělat se salámem nebo s uzeným.“ Jejich reakce: „To by bylo dobré, kdybyste tam to maso daly.“ , se naším jediným cílem stalo, všechny naše dobroty sníst, a co nejrychleji opustit jejich společnost…

Pokud ještě někdy budeme něco připravovat, tak jen pro ty, kterým to chutnalo... Na šestém patře jsme nenašly nikoho, kdo by pohrdnul!

V sobotu 22. 3. 2008 konečně začalo svítit sluníčko a to byl pro nás ten pravý den pro návštěvu Kremlu. Byl tak krásný den, že náladu nám nepokazilo dokonce ani zjištění, že poplatek za úschovnu batohu je vyšší než cena za vstupenku. V Kremlu se nám líbilo mnohem víc, než jsme očekávaly. Prostě jsme si to užívaly! Díky sluníčku byli lidé ještě příjemnější a vřelejší než kdy jindy. Přesto nás překvapilo, když k nám přišel Američan a sám se nabídl, že nás vyfotí u zvonu (Car kolokol). Doma jsme se divily, že my jsme na fotce celé, ale půlka zvonu chybí. Nicméně, Aleš nás uklidnil, že to mladý Američan udělal dobře, že zvon tam bude pořád, kdežto my ne… Možná je to tím, že jsme se Američanovi zkrátka líbily víc než zvon!

V neděli 23. 3. 2008 jsme navzdory dešti a sněžení vyrazily na Arbat. Mokly jsme, ale v žádném případě se dešti nepodařilo z nás smýt dobrou náladu. Což dokazují následující fotky.

Ve středu 26. 3. 2008 jsme navštívily představení „Kolem světa za 130 minut“ v místním cirkuse. Bylo to po rusku velkolepé! K vidění zde byli akrobati na obrovském kole, téměř sebevrazi na jakýchsi otáčecích kolech, koně, akrobati-černoušci, lachtani, kteří byli naprosto dokonalí, lvi, velbloudi a také provazolezci… Zkrátka se bylo na co koukat. Ačkoliv se zde nesmělo fotit, tak naše Evči prostě nic nezastaví. Tady je pár fotek.

Páteční odpoledne (28. 3. 2008) jsme se rozhodly strávit v Novoděvičim klášteře. Nutno podotknout, že v průvodcích vypadá klášter lépe. Ale co nás opravdu překvapilo byl fakt, že společnost nám dělal předseda ČSSD pan J. Paroubek. Svět je prostě malý!