Hodina češtiny

Před nedávnem jsem začal chodit učit český jazyk. Kristin, Terka, Eva a Šárka s tím mají také své zkušenosti. Je to milé, když se Rusové učí česky. Mám dva studenty, jsou manželé a mají v Praze svůj byt. Začali se učit česky, aby zapadli více do naši kultury. Pan Alexej a paní Světlana jsou velmi dobří studenti. Úkoly sice nedělají, ale objednat v restauraci, koupit půl kila klobás či zvládnout návštěvu u lékaře by zvládli. Pan Alexej, když udělá chybu neustále opakuje: "Dělal jsem si legraci." Nebo říká: "Moje manželka Světa je vlk. Moje Svělta je židle." Při tvoření jednoduchých vět, většinou používá: "Já jsem blbec. Ty jsi blbec. Moje manželka je blbec. My jsme blbci. apod." Je s tam opravdu legrace. Světlana ho často napomíná, aby toho už nechal. Alexej samozřejmě okamžitě reaguje větou: "Dělal jsem si legraci." Stějně tak, jako se nám z počátku plete azbuka, tak Rusům se plete latinka. Vždy když přijdu k nim domů na hodinu, mám na stole připravené kafe. Já sice kafe nepiju, ale prostě to Světlana s Alexejem nedokáží pochopit. Vždy ho na konec s malým zákuskem vypiji. Devadesát minut uteče vždy strašně rychle. Alexej mě pak zaveze zpět na metro, kde mě před tím nabral. A já se vracím zpět na koleje. Cestou si kupuju většinou k večeři šaurmu (turecky dürum). Mňam mňam,...

Feminismus pa rusky

Moskvě vládnou ženy, řekl mi kamarád, jen co jsme v neděli nad ránem dorazili do Opery, jednoho z populárních moskevských klubů. Ženy sice nejsou vidět ani v politice, ani v byznysu, ale tím se nemám nechat zmást. Nemá mě rozházet ani to, že muži ženám v Rusku nepodávají ruce jako sobě rovným. Jinak prý Moskva tančí tak, jak ženy zpívají.

Tento princip prý nikde není vidět lépe než v klubech. Proto jsem tady. Čistě z vědeckovýzkumných důvodů. Jen tak se koneckonců dá omluvit, že jsem právě utratila čtyři sta korun za vodku s Red Bullem. Moskevské kluby jsou příšerně předražené. To je ale součástí celé koncepce – nepouštět sem lůzry, aby místní ženy měly na výběr jen z opravdu kvalitních samců.

V moskevském klubu Opera

Foto: Iva Skochová

„Všechny tyhle holky by mohly dělat supermodelky v Miláně,“ podotknul kamarád a ukázal na go-go tanečnice. Nedalo se s ním nesouhlasit. Nejen tanečnice, ale i slečny, které sem přišly za zábavou, byly neobvykle krásné. Logicky se nabízela otázka, proč tedy nejsou úspěšnými modelkami v Miláně a místo toho se tu po večerech motají kolem tyče.

O to tu jde. Z Ruska nejde tak lehce odejít. S ruským pasem není možné dostat vízum téměř nikam. Nejlepší šance, jak získat cizí pas, je vzít si cizince. A cizinci chodí do klubů okukovat mladičké, dlouhonohé Rusky, jak se motají kolem tyče. Je to oboustranně výhodný obchod.

Skupinky slečen na jehlových podpatcích se významně plouží kolem menších skupinek výrazně ošklivějších mužů. Tady si očividně nevybírají pánové. Vybírají si ženy. Vyhlídnou si muže vypadajícího „nerusky“ a ohodnotí ho na základě následujících tří otázek:

1. Odkud jsi? (správná odpověď: z jakékoli země na západ od Ruska)

2. Kde pracuješ? (správná odpověď: jakákoli s klíčovými slovy manažer či president)

3. Máš řidiče? (správná odpověď: samozřejmě, jen nýmand řídí svůj mercedes sám)

Stát hodinu u baru v klubu Opera znamená intimně se seznámit s praktikami nejsofistikovanější burzy s lidským masem, jakou si člověk dokáže představit. Na pozadí freudovského konfliktu ega a superega tu probíhá darwinismus na poli volného trhu a ještě volnější lásky. Je to soutěživý trh, kde nabídka značně převyšuje poptávku. Ženy ale dobře vědí, s čím obchodují. Zboží je třeba prodat, dokud je mladé. Jejich šance trvá možná pět, možná deset let. Až zestárnou, půjdou do výprodeje.

Dále proti nim hraje kvantitativní nevýhoda. V Rusku je o dost víc žen než mužů: 1 žena na 0,8 muže, přičemž s každým rokem života se procento žen zvyšuje. V cenzu se stále odráží počet mužských obětí druhé světové války. Co nestihla válka, zvládá dnes bravurně vodka. Průměrný věk, kterého se dožívá ruský muž, je 59 let: o 14 let méně než ruská žena. Navíc se odhaduje, že jedno procento ruské populace je HIV pozitivní, a i když se procento HIV pozitivních žen zvyšuje, pořád nejvíc obětí představují muži.

Muži jsou tu tedy nedostatkové zboží a ti „kvalitní“ jsou už dávno zadaní, nemluvě o tom, že mají několik milenek na čekací listině. Slečny se tak musí hodně snažit, aby někoho lapily. Tomu, že dobré zboží se prodá samo, tu nikdo nevěří.

Ruské ženy znají zásady byznysu. Nemíchat do obchodu emoce. Znát svou cenu. Prodávat vysoko, kupovat nízko. A především: znát slabiny svých zákazníků. Ženy, které ovládnou muže, totiž ovládnou svět. Nevím, jestli to tak ruské ženy plánovaly, ale očividně se jim daří. Jestli to takhle půjde dál, poslední ruský muž by mohl vymřít už někdy kolem roku 2080.

Přejato z týdeníku Reflex

O čisté vodě

Dostal jsem žízeň. Velkou a zdravou žízeň. S žízní přišla i chuť. Chuť na vodu, na dobrou pramenitou vodu. Už mi nechutná moskevská přefiltrovaná voda. O té užitkové vodě z kohoutku, která před odstáním ve sklenici připomíná chemickou sloučeninu bílé barvy, ani nemluvím. Chvíli se pít dá, to ano. Ale už se těším na minerální, tvrdou, čistě průzračnou a pramenitou vodu tam od nás z kopců. Pravda, řeknete, vždyť si může pitnou vodu koupit v obchodě balenou. Ale není voda jako voda. Vzpomínám na Istanbul, kdy každý týden po zavolání k nám přinášel mladý, vousatý Turek a ve velkém umělém modrém dvacetilitrovém kanistru nám přinášel pitnou vodu. V celém šestnáctimiliónovém Istanbulu neteče z kohoutku (bez filtrace) pitná voda. Bral si za ni 8 tureckých lir (asi 130 Kč). Stála v kuchyni pod linkou. Když byla na ni chuť, tak se napumpovala do sklenice. Byla lepší než ta v Moskvě. Přesto si vzpomínám na její jemně sladkou chuť. Rok se pít dala, ale taky jsem se těšil na tu naši chlazenou pramenitou vodu. V Indii jsem si litr pitné vody kupoval za 12 rupií (asi 6 Kč). V tom horku jsme jich za den vypili třeba sedm. Ta nebyla tak špatná. Ale z kohoutku pitnou vodu dostanete jen přes silný filtr nebo vůbec. Kamarád Iráčan mi vyprávěl, jak si v Bagdádu kupoval vodu a benzín. Když si nabral plnou nádrž benzínu do auta, a k tomu si vzal jedno devíti litrové balení vody, platil za vodu o třetinu více než za benzín. U nás v Evropě je to zatím obráceně. Když jsme byli na návštěvě u tatarské rodiny v Kazani, tak jsme dostali krátký výklad, jak chodí pro pitnou vodu. Užitkové vody z kohoutku je dost a na čaj a vaření stačí. Jednou týdně nasednou do auta a vyrazí za Kazaň k prameni vody. Do připravených lahví naberou vodu z lesního pramene. Už ani ten není díky chemickému průmyslu nejčistší. Plné lahve vody dají do mrazáku a nechají ji promrznout. Až když je voda jeden led, vyndá se na teplo, aby roztála. Na dně se usadili vodní nečistoty. V malinké předsíni stál červený lavor s poklopem. Byl speciálně upraven. Měl několik vrstev. Rozmražená voda se nalila přes jemnou kamennou drť, aby se dostala k jemnému písku a po té již k poslednímu patru s rýží. Pak už jen voda čekala, pod všemi třemi vrstvami, na to, až ji někdo natočí z malého kohoutku. Když jsem poprosil o vodu, dostal jsem půl hrníčku po domácky přefiltrované vody. Nebyla špatná, ale na tu naši českou vodu z daleka neměla. Občas si vzpomenu na chatu v Krkonoších jednoho mého kamaráda. Mají na zahradě vlastní studnu. Kousek za chatou v lese jim voda pramení přímo pod nosem. Z kohoutku v malé kuchyňce jim teče právě ona studená, někdy až ledová, pramenitá, čirá a čistá voda. Voda dobré chuti. Těším se na ni. Ne jeden kuchař vám řekne, že záleží na kvalitě vody při přípravě jídla. Ne jeden sládek vám řekne, že i pivo potřebuje tu správnou vodu. Tak si dobře vybírejte, jakou vodu do sebe lijete. A snad na závěr ještě jedno přirovnání. Auto potřebuje k jízdě olej. Některý olej je méně kvalitní a jiný více. Některý zanese hadičky dříve jiný později. A když jsou hadičky plné nečistot, tak pak auto nechce jet. Doufám, že vaše auto jede kupředu s tím správným olejem.

Výstava fotografii - Rusko z okna vlaku očima fotografa Antona Langeho

Moskevská zelená

Už přes sto dní usínám na malé posteli a nohy mi z ní padají ven. Už přes sto dní mi hučí v předsíňce velká bílá lednička z třicátých let minulého století. Už přes sto dní mám nové přátel, a je mi s nimi fajn. Už přes sto kilometrů, jsem nachodil po Moskvě. Nejméně stokrát jsem jel moskevským metrem. Jen jednou za sto dní pršelo. Moskva se za sto dní hodně změnila. Chmurné, zasněžené a polo-špinavé chodníky a cesty už nebrázdí vyhrnovači sněhu. Vše se již nejméně měsíc krásně zelená. Nejvíce z té příchozí zelené měla radost asi Helča, která už brázdí ulice Plzně. Stáli jsme jednou na balkoně, zrovna když jsme připravovali nějakou tu baštu k večeři. „To je krása, tolik odstínů zelené. Koukej se, jak raší pupeny,“říkala Helča tiše a s úsměvem s pohledem do probouzejícího se jarního parku. Já jsem zas takovou radost neměl. Nikoliv proto, že bych neměl rád zelenou, ale jaro přináší i pyl, které mé tělo miluje na tolik, že se kolikrát v noci budí, aby se pořádně mohlo nadechnout. Zelená s Moskvou udělá strašně moc. Rázem je z Moskvy nové město. I přes zachmuřenou zimní povahu Moskvanů se s prvními teplejšími paprsky dočkáte toho, že se někdo na ulici či v obchodě na vás usměje. Auta změnila svůj šedočerný oděv a v paprscích slunce jen září. Ulice a parky jsou po sobotnikách uklizeny. Na vlastní oči jsem viděl, jak studenti v obleku a slečny na vysokých podpatkách se zlatavou kabelkou přes rameno hrabou v univerzitním parku listí a nepořádek. Hodně zajímavý pohled. Ale jak vidno i pěstitelské práce jsou povinnou součástí ruských univerzitních osnov. Nedokážu si představit, že bych seděl na přednášce a za chvíli by profesor za katedrou řekl: „Pro dnešek už necháme geopolitiku Střední Asie na pokoji, zrovna mi přišla zpráva, že před univerzitu přijelo auto s hráběmi, tak jdeme na to.“ Možná malinko úsměvné, ale je to tak. Teplo vytáhlo do ulic staré žebrající ženy. Na jedné polo-rušné moskevské ulici, kousek od náměstí Majakovského, stála stařenka v špinavé bundě o holi s rukou prosebně nataženou pro nějaký ten niklák. Levé oko ji chybělo. Podle rysu ženy v obličeji bych řekl, že pracovala celý život. Nebyl to ten případ pijáků s vypitýma očima a charakteristickým odérem, kterých je v Moskvě také dost. Přibližně osmdesátiletá stařenka stála u semaforu, a prosila procházející těmito slovy: „Pomožte, pomožte, prosím pomožte.“ Její hlas zněl zoufale, hodně zoufale, skoro tak, jako když brečíte a nemůžete skoro ze sebe dostat hlásku. Hodně se nás to s Evou dotklo. Pohled na stařenku byl smutný. Vyndali jsme několik drobných z kapes a vložili jí je do svraštělé a třesoucí se ruky. S drobným záchvěvem radosti, který projel na její tváři poznamenané tvrdým životem, se s námi loučila se slovy: „Sláva Bohu, Pán Bůh Vám to zaplať. Dobří mladí lidé.“ Život v Moskvě, když jste staří a děti se na vás vykašlaly nebo nemají dobré příjmy, není i přes jarní pohodu a rozkvetlé stromy ten nejlepší. České vládní stipendium vyvolává spíše než obdiv tak úsměvy na tváři u našich asijských kolegů, ale ani ne dolarovou pomoc stařence, určitě unese. Prvního května začala v Moskvě oficiálně sezóna fontán. Mezi rozkvetlými stromy jsou slyšet padající kapky z fontán mnoha tvarů. Lidé posedávají na lavičkách v parku, na zelené trávě a baví se, čtou nebo popíjejí koupeného lahváče. Jednou mě s Evou sluníčko a teplo vytáhlo od zahřátých počítačů s rozdělanou prácí na procházku na Varablijove Hory. Když jsme procházeli kolem půjčovny kolečkových bruslí, ani na chvilku jsme nezaváhali. Za chvíli jsme si to po rovných asfaltových ulicích v parku valili k vyhlídce na Moskvu. U vyhlídky je vždy mnoho lidí, od turistů po zamilované, kteří přijíždí na drahých motorkách nebo ve vyleštěných bourácích. Moskva s jarní zelenou ožila a jejích duch místa, chcete-li Genius loci, se rázem změnil.

День Победы 2008

Včera v Rusku oslavovali Den vítězství. Na Rudém náměstí a v jeho okolí se sešly tisíce lidí, aby poděkovaly veteránům Druhé světové války za osvobození. Mnoho Rusů mi řeklo, že 9. květen považují za nejvýznamnější a nejpochopitelnější svátek roku. Asi proto ho narozdíl od nás Čechů slaví většina obyvatel Ruské federace. Všichni nosí typickou georgijevskou lentu, kterou rozdávají všude po městě v týdnu, který předchází Dni vítězství. Stejným motivem se zdobí celá Moskva. Všude navíc visí vlajky Ruské federace a města.

9. května se vždy od 10 do 11hodin koná na Rudém náměstí slavnostní vojenská přehlídka, která však není veřejnosti přístupná. Proto se diváci shromažďují v okolních ulicích, aby viděli vojenskou techniku alespoň přijíždět. Letos se na tomto místě objevily dokonce jaderné rakety. Mezi diváky byli kromě prezidenta Medvěděva a bývalého prezidenta Putina také veterání Velké vlastenecké války. Obyčejní Rusové na tuto přehlídku nemají přístup, proto ji mnoho z nich sleduje v přímém přenosu na některém z televizních kanálů.

Po ukončení oficiální přehlídky se prostory Rudého náměstí a jeho nejbližšího okolí zaplní lidmi s květinami, které potom kladou buď k věčnému ohni v Alexandrovském sadu a nebo je darují přímo veteránům, jenž se po konci přehlídky procházejí v centru. Slovo "S prazdnikom" se ozývá ze všech stran. Podle mne v tom není cítit ani trochu přetvářky. Všechno je opravdu přirozené a lidem se ve tvářích zrcadlí opravdová radost a vděčnost.

Veteráni skromě děkují za květiny, hladí děti po vlasech, vyprávějí o svých zážitcích z války atd. Viděla jsem například babičku, veteránku, která všechny květiny, které sama dostala, položila k věčnému ohni. Jiný veterán na slova díků odpověděl: "Hlavní věc je, že Vy již nic takového neznáte. A dá-li Bůh, už ani nepoznáte."

Na mnoha místech stály skupiny lidí, kteří zpívali vojenské, patriotistické či národní písně. Všechny spojoval pocit sounáležitosti a hrdosti na to, že jsou občany země, jejíž předchůdkyně velký dílem přispěla k osvobození Evropy. V davu se objevovaly samozřejmě také vlajky SSSR. Mnoho lidí ještě stále s nostalgií vzpomíná na život v tomto státě. A v Den vítězství se to projevuje o to silněji.

I na mne to všechno tak silně zapůsobilo, že jsem nakoupila květiny a rozdávala je také. Veteráni si povídali i se mnou. Když zjistili, odkud jsem, někteří z nich mi vyprávěli, že i oni k nám v 45. (a jeden dokonce i v 68.) roce přijeli.

Byl to zatím jeden z nejemotivnějších zážitků tady v Rusku. Ta atmosféra je nepopsatelná. Chodila jsem tam mezi lidmi a cítila jsem se součástí té všeobjímající vděčnosti a hrdosti. Veteráni mají v tento den možnost poznat, že se na ně ještě nezapomnělo, že jejich činy měly opravdu smysl. A ti, kteří jim přišli poděkovat, si v přímém kontaktu s veterány uvědomí, že za svůj život vděčí lidem stejným jako oni sami. Myslím, že jsem částečně pochopila ruský patriotismus. I já bych byla hrdá na to, že mí prarodiče zachránili miliony lidí a že díky nim můžu žít v míru na jednom z nejklidnějších kontinentů.

Rusové mají důvod být hrdí na mnoho věcí. Samozřejmě to neobhajuje další události v historii této země, ale Den vítězství by neměl být tímto poznamenán. Je to svátek vyjadřujíci vděčnost těm, kteří neváhali riskovat své životy, aby pomohli druhým.

Medvěděv - nový prezident Ruské federace

Podívejte se, jak probíhala inaugurace.