Jak to dopadne, když se v jeden den slaví „Maslenica“ a „Mezinárodní den žen“ v Rusku

V rámci utužování česko-ruských vztahů jsme přijali pozvání od Saši, abychom podle ruských zvyků oslavili svátky jara.

Bylo to asi takhle… V pátek 7. 3. 2008 v 18:00 jsme se sešli před výtahem na šestém patře a vyrazili na metro. Za chvíli už jsme stáli na nádraží bez „studenčeskich biletov“, které nám vzal Saša, aby nám koupil jízdenky (opět se projevila pohostinnost Rusů), ale v „električce“ jsme se jen tak mezi řečí dozvěděli, že lístky platí jen do první zastávky. Saša nás uklidňoval, že revizoři stejně nechodí, a že když náhodou přijdou, že to za nás vyřídí. Asi za 50 minut prožitých ve stísněném prostoru, kde jsme stáli jen na jedné noze, a to ještě leckdy ne na své, a téměř bez kyslíku, jsme se vyvalili na peron a ucítili něco neuvěřitelného – vzduch. To už jsme byli u cíle. Sašův byt se nachází nedaleko nádraží.

Protože nám Saša důvěřoval a po cestě jsme vypadaly přepadle, rozhodl, že nakupovat půjdou pouze kluci – prý to bude rychlejší, a my holky zatím budeme odpočívat. Moc nám to nevadilo, a protože postele na koleji nejsou moc dobré, tak jsme se uvelebily na pohodlném, zcela novém gauči. Kluci se vrátili s taškami plnými jídla. Tolik jídla nikdo z nás dlouho neviděl. Obklopené mňamkama jsme trpělivě čekali na slíbené bliny. Saša občas chodil kontrolovat, jestli máme plné skleničky - slečna v Rusku si totiž sama víno dolévat nesmí – a pak opět zmizel v kuchyni.

Ve chvíli, kdy jsme si myslely, že se blinů nedočkáme, přijel Anton se saxofonem a krátil hudbou naše útrpné čekání. Konečně jsme se dočkali a tady je výsledek Sašovi celovečerní práce. Jednou větou: jedli jsme, pili jsme, tancovali jsme a skvěle se bavili. Noc byla prostě neskutečná! Jistě si dokážete představit, jak skvěle se vyspí 10 lidí na dvou postelích.

Po téměř probdělé noci přišlo ráno a s ním samozřejmě snídaně. Po jídle celá tlupa vyrazila na procházku po městečku. U památníku Puškina, jsme neodolali a vrátili se do dětských let. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ocitli ve vesničce, nad kterou se tyčily věžičky světle modrého kostelíka, o kterém nevěděl ani náš průvodce – Saša. Jelikož jsme si kostelík chtěli prohlédnout i uvnitř, a jak je nám již známo, ženy při vstupu v pravoslavný kostel musí mít pokrývku hlavy, kterou jsme samozřejmě neměly. Ale náš problém za nás velice rychle vyřešili naši mužové. Zamotali nás do našich šál.

Když jsme se zkřehlí a promrzlí vrátili do bytu, ruští přátelé nás naučili jak se rychle zahřát. Recept: Nejdříve si rozkrájejte citron a pak vyndejte dobře vychlazenou vodku. (Nejlepší teplota prý je, když si po skle můžete malovat.) Vodku nalijte do předem připravených skleniček. Postupujte následujícím způsobem: Do levé ruky uchopte citron a do pravé skleničku s vodkou. Vypijte vodku a co nejrychleji snězte citron a to nejdůležitější - i s kůrou! Výsledek je zaručený.

Příjemně naladění, obohacení novými zkušenostmi a utahaní jsme opustili Sašův byt a vydali se na cestu domů. Pro vaši představu, tohle je naše sestava.

Suzdal-praktické informace (nudné, ale nutné). Článek o samotném výletu bude později.

Suzdal je městečko, které se nachází asi 200 km od Moskvy ve Vladimirské oblasti. Dostat se tam není úplně nejjednodušší, protože informace o spojích, které poskytuje internet, jsou nedostačující. Není sice problém vyhledat si vlakový spoj do nedalekého Vladimiru, ale ti, kdo chtějí jet autobusem, asi dostatečné informace nenaleznou.

My jsme se rozhodli jet autobusem, které jsou ve většině případů v Rusku o něco levnější. Přímo do Suzdali jede z Moskvy prý jen jeden autobus denně ze Ščolkovského nádraží (metro Ščolkovskaja – Щёлковская), avšak čas odjezdu na internetu nedohledáte. Proto jsme se rozhodli,že pojedeme nejprve do Vladimiru a pak odtud do Suzdalu (to je už jen 35kilometrů).

Autobusy i vlaky do Vladimiru odjíždí z Kurského nádraží (metro Kurskaja- Курская). Vlaky jsou vypsány v internetu a stojí prý asi 220 rublů. Cesta trvá cca 4 hodiny. Autobusy odjíždějí ze stanoviště před nádražní budovou. Nemají pevný jízdní řád, odjíždí vždy po naplnění. Nevím, jak ve všední dny, ale v sobotu stála na nástupišti velice dlouhá fronta, takže autobusy odjížděly co 15minut, protože lidí ve frontě stále přibývalo. Jízdenka stojí 200 rublů – jeli jsme soukromým autobusem, takže kolik stojí jízdenka ve státním autobuse, který však jede asi jen 1x denně, nevím. V každém případě to asi velký rozdíl nebude, jestli je vůbec nějaký. Cesta trvá 3,5hodiny. Doporučuji vyrazit z Moskvy dříve – tak okolo 7hodiny, aby bylo na jednodenní výlet do Suzdali víc času.
My jsme odjeli v po 8h a ve Vladimíru jsme byli okolo poledne. Autobus pasažéry doveze na Autobusové nádraží, kde si pak musí koupit lístek do Suzdali. Kasy jsou v prvním patře nádraží a včera tam byly obrovské fronty. Lístek stál 41rublů a autobus byl naplněn jen do poloviny. Vyrazili jsme ve 12h25 a ve 13h jsme byli v Suzdali. Je to relativně pozdě, a proto skutečně doporučuji vyrazit dřív nebo přespat na místě.

Autobus z Vladimiru doveze pasažéry k téměř opuštěnému suzdalskému autobusovému nádraží, odkud je to do centra asi 2 kilometry (po Vasiljevské ulici). Jezdí však odtud maršrutky a místní malé autobusy. My jsme šli pěšky, protože sama Suzdal je velice zajímavá, vzhledem k tomu, že památkáři omezují moderní výstavbu.

Cesta zpátky je jednodušší, protože ze Suzdali jede v 18h05 autobus přímo do Moskvy na již zmíněné Ščolkovské nádraží. Jízdenka stojí 229 rublů a cesta trvá cca 3h45min, takže je dostatek času odpočinout si po dojmy naplněném dni.

Kdo by to byl řekl, aneb jak „snadné“ je odeslat dopis…

Téměř po měsíci pobytu jsme se s společně s devuškami rozhodly poslat pohlednice do svých domovů. Jak snadný úkol, řekl by si každý… Ale kdepak… No ale začneme úplně od začátku. Na Izmajlovském trhu jsme si koupily krásné pohlednice, ať už s různými pohledy Moskvy nebo třeba s Leninem… Všechny byly naprosto úchvatné… Napsaly jsme všechny veskrze kladné pocity z pobytu a nezbývalo nic jiného než koupit známky a pohledy na poště poslat. Protože máme poštu přímo v areálu kolejí, mohlo by se zdát, že už jsou psaníčka téměř odeslaná… Každá minimálně se dvěmi pohlednicemi v rukou jsme se vydaly na zdejší poštu. Ještě bych chtěla dodat, že Eva Š. se rozhodla poslat mamince v dopise i jakousi maličkou hračku, protože měla narozeniny. V Čechách by se nad tím nikdo nepozastavil. Maximálně by oznámil, že ta věc uvnitř dopisu se může rozbít, a nikdo už pak nesmí po pracovnících pošty požadovat náhradu škody.

Přišly jsme na poštu. První šla Eva Š. se svým dopisem-balíčkem… „Velmi ochotná paní pošťačka“ na ni začala neuvěřitelně křičet, že takto se dopisy opravdu posílat nemohou a ať si tu hračku vyndá, jinak že jí to bohužel nebude moci poslat. Eva Š. si stála pevně na svém a paní pošťačce řekla, že si klidně připlatí. Ta tedy neochotně přiznala, že tak by to asi šlo. Už jsme si bláhově myslely, že to bude vše, když najednou… Poštovní známky došly, oznámila s úsměvem na rtech. Všechny do jedné jsme na ní koukaly s otevřenou pusou.. Kdo by to byl řekl, že na poště mohou dojít známky na pohledy a dopisy.

No nic, řekly jsme si, pošleme je zítra. Jak jsme byly naivní. Nakonec se jen právě Evě Š. podařilo sehnat známky v úplně jiném obchůdku. Paní úřednice zvážila její psaníčko a usoudila, že by na něm měly být nalepené známky za 65 rublů. Ale ouha, zde sice měli známky, ale jen tří rublové. Tak se Eva vrátila s obálkou polepenou známkami z obou stran. Ten den už bylo pozdě, a proto jí nezbylo nic jiného, než čekat a poslat dopis druhý den.

No a to už byste opravdu nevěřili… „Ta milá paní za přepážkou“ prohlásila, že tento dopis opravdu poslat nemůže a „poradila“ jí, aby obálku rozstřihla a hračku i dopis poslala odděleně, a známky, že může samozřejmě použít na jiné dopisyJ… Už jí tedy nezbylo nic jiného, než udělat to, co jí nařizovali, aby maminka k narozeninám dostala alespoň přání. Pak nastoupila Péťa. A povedlo se jí poslat téměř všechny pohledy. Zbyl jí jeden, pak totiž, světe div se, došly známky.

Tak to už jsme opravdu ztratily trpělivost, a protože jsme se chystaly do města, rozhodly jsme se poslat dopisy z jiné pošty. Na jedné z nich na Prospektu Mira jsme si společně s Evčou M. vystály frontu, která se jen pomalu pohybovala a konečně jsme byly tak blízko vytouženému odeslání pohlednic a dopisů.

A stalo se… Po vyčerpávajícím týdenním snažení poslat domů do Čech pozdravy z Moskvy se to konečně podařilo úplně všem. Kdo by to byl řekl, že poslat pohlednice a dopisy bude tak dlouhodobá záležitost. No alespoň už konečně chápeme, co znamená věta: Co se divíš, vždyť jsi v Rusku…

Metro - Praha, Moskva a Tokyo

Jezdíte rádi metrem? Přijde Vám pražské metro nad Vaše síly? Kudy se jen dostat na Malostranskou? Hm??? V Moskvě to je ještě větší šaráda. Když jsem poprvé viděl mapu cest metra v Moskvě, připomnělo mi to mapu metra Paříže. V šoku jsem byl, když mi kamarád Honza ukázal mapu metra v Tokyu. Po shlédnutí všech tří map, mě napadá otázka: Lze v pražském metru zabloudit?Posuďte sami. První obrázek je mapa metra v Praze, druhý je mapa metra v Moskvě a na posledním je Tokyo.

Zrádná devítka

Až donedávna jsme si všichni mysleli, že úplně největší čarodějnice sedí za dveřmi v komnatě číslo 11. Ha, ha! Představte si, že chcete pozvat na návštěvu kamaráda/kamarádku, který/á u sebe má dočasně jen kopii pasu, protože originál vlastní na dobu neurčitou paní z jiné komnaty na jiné univerzitě v Moskvě, za účelem vyřízení víza.

Protože mám Alču ráda a chtěla jsem, aby se účastnila párty v 747, šla jsem se informovat do kanceláře, kde mají na starosti propusky pro návštěvy (pro informaci, je to jiná kancelář než ta, kde vám dají propusk pro kufry!), odkud mě poslali do komnaty 6. Tam mi milá paní poradila, ať „závtra“ skočím do komnaty 9. (Bacha, ta tu ještě nebyla!)

V „devítce“ seděla ženská. Nebo to byl možná zlý had, převlečený za ženu. Když jsem ji poprosila o propusk pro „podružku“, zasyčela, že musím napsat žádost.Když jsem pípla: „Kak, požalujsta?“, obrátila oči v sloup a něco na mě vychrlila. Nevím, jak ostatní, ale já si napoprvé adresu a jméno nějakého „načálníka“ prostě nezapamatuju, ani kdybych se rozkrájela na nudličky. Poprosila jsem ji alespoň o něco na psaní. Odpověď zněla jasně, „nět“.

Když ne, tak ne. Metala jsem na koleje pro papír a tužku (od každého dva kusy, tušila jsem zradu). Sesmolila jsem žádost. Ježibaba v devítce protočila panenky a vyhodila ji do koše.

V tu chvíli jsem litovala, že jsem si kromě psacích potřeb nedonesla i nůž. (Potom mi ale došlo, že jediný nůž, který v pokoji mám, je modrý plastový značky Aeroflot..)

Paní zmije nakonec žádost napsala sama, přičemž si neodpustila hlasitě nás pomluvit kolegyni „Iročce“, která ji dosnela kafe. Češi neumí psát žádosti a jsou prý drzí.

Myslí si někdo, že jsem si vzala žádost a šla pryč?? Ne, ne, ne. Musela jsem se stavit za dvě hodiny, čekalo se na podpis vedoucího kolejí.

Vsadila bych se o troje sušené kalamáry, že to stejně podepsala sama, baba jedna.

Boj s ruským mrazem

Rusko je známé pitím vodky, holky přišly na jiné způsoby, jak prohřát organizmus. Na prvním videu je Terka s Kristinou, jak to roztáčí na ruské diskotéce. A druhé video zachycuje krásu plzeňských miss aerobic. Věřte, že pot tekl v obou případech. A jak se zahřívají muži?

Fronta na záchody

Potřebujete v Moskvě na záchod? Jestliže ano, musíte vystát, jak jinak než dlouhou frontu. Podívejte se sami.