Loučení s GU DON CHANEM

Můj spolubydlící Chan za pár dní odjíždí cestovat na 55 dní do Evropy. Jeho plán je, projet ji skoro celou. Navštíví i Čechy na pár dní, tak doufám, že se setkáme. Do Ruska se už nevrátí. Na jeden z večerů připravil Chan tradiční korejské jídlo. Velmi se mu povedlo. Bylo šest hodin, stolek uprostřed jeho pokoje byl připraven. Vzal jsem bílé víno a Becherovku a nezbývalo, než utužit naše česko-korejské vztahy. Jedli jsme dřevěnými paličkami, ale i vidličkou a lžící. Jídlo vonělo báječně, čerstvá zelenina s vepřovým masem ochucená tradičním korejským kořením byla slastí pro mé chuťové buňky. Malinko pálivé a trošku sladké maso se výborně hodilo k rýži. Víno chutnalo také. Povídali jsme si, jak jsme si tady v Moskvě vedle sebe společně žili. Jako dárek jsem dostal korejský vějíř a taštičku, v kterém je schované štěstí. Byl to moc hezký večer, při kterém jsme dopili zbytek Becherovky. Chan si ji velmi pochvaloval a říkal, že si ji v Čechách určitě koupí. Doufám, že se Chanovi na cestě po Evropě bude líbit.

Lenin

Konečně jsem se dostal k tomu, abych se zašel podívat do mauzolea na Rudém náměstí, kde leží Vladimir Ilyich Lenin. Velká postava ruských dějin. Lenin je osobou, s jejímž odkazem se v celém Rusku setkávám skoro na každém kroku. Ne jedna moskevská budova má na sobě připevněnu desku s nápisem: Tady v roce xxx přenocoval Lenin. Z tohoto nádraží odjížděl v roce xxx Lenin do města xy. Od roku xx do roku yy zde bydlel Lenin. V tomto domě podepsal Lenin to a to. Při příjezdu do Moskvy jsem na Rudém náměstí zastihl skupinku postarších lidí, kteří stáli před mauzoleem a pronášeli ódy o Leninovi. Sovětská vlajka a podobizna Lenina nesměla chybět. V Rusku existují lidé, kteří by si přáli, aby byl Lenin z Rudého náměstí odvezen a pohřben v rodinné hrobce. Je jich zatím menšina, ale třeba k tomu někdy dojde.

Ne každý den Lenin přijímá návštěvy. Během našeho pobytu bylo mauzoleum i měsíc uzavřené, protože byl Lenin balzamován. Než se dostanete k Leninovi, projdete bezpečnostním rámem hned dvakrát. Milice u Vás kontroluje, zdali nemáte u sebe fotoaparát. Tašky a podobné předměty musíte nechat v úschovně. Vstup k Leninovi je zdarma, ale za úschovnu se platí. Je to zvláštní pocit, když vstupujete do červenočerné kamenné krychle, kde Lenin leží. Sestupujete po schodech a po chodbách stojí čestná stráž, která Vám rukou ukazuje, kudy máte jít a upozorňuje Vás na to, že se nemáte zastavovat. Kráčíte volným krokem, protože si to chcete užít. Sejdete dvoje dlouhé schody a už přicházíte do málo osvětlené místnosti. Za sklem ve speciálním uzavřeném prostředí tam Lenin leží. Jdu pomalu. V jednu chvíli mě napomíná voják, abych se nezastavoval a zrychlil krok. Lenin je malého vzrůstu. Celé místo má pro mě tajemnou atmosféru. Je ticho. Nikdy před tím jsem neviděl balzamovaného člověka. Viděl jsem mumie v muzeích, ale člověka ještě ne. Přijde mi to zvláštní. Lenin spíš připomíná voskovou figurínu. Dokonce jsem zaslechl, že se mu už nohy rozpadají, možná právě proto má nohy přikryty dekou. Prsty na jedné ruce jsou pokrčeny. Oči zavřené a zašité. Zvláštní pocit. Po 5 minutách v podzemí vycházím na denní světlo. Procházím kolem hrobů prezidentů Sovětského svazu, které jsou za mauzoleem. Vracím se zpět k frontě, kde čeká Nastja a Kristín, aby mi daly jejich tašky. Za deset minut už jdeme společně po Rudém náměstí do nedaleké školy.

Profesor Friedman a zahraniční studijní oddělení

Na fotografiích je jeden z velmi vážených profesorů na institutu kam chodím na hodiny. Pan profesor se věnuje Střední Asii v oblasti socioekonomických vztahů. Na svůj vysoký věk je neustále v dobré duševní kondici.

Na druhé fotografii jsou mé dvě opatrovatelky na zahraničním oddělení. Ta starší, žila kdysi v Čechách a strašně ráda na ně vzpomíná. Vždy, když se potkáme na chodbě institutu, slyším: „Dobrý den, jak se máte?“

Zlatá olympijská medaile od Džana

Velmi mě překvapil můj dobrý čínský kamarád – etnolog/antropolog, který mě podaroval pozlacenou medailí, která se bude dávat letos na olympiádě v Číně. V limitované sérii jich bylo vyraženo jen 50 000 kusů. Chci se s Vámi podělit o to, jak vypadá. Na přední straně jsou maskoti čínské olympiády, které mají symbolizovat, slovo HELLO. Na druhé straně medaile je Velká čínská zeď. Dobrá zprávy pro Čechy – jedno olympijské zlato už domů vezu!!!

Dopis ministrovi - Navýšení vládního stipendia pro budoucí studenty v Ruské federaci

Vážený pane ministře Liško,

obracíme se na Vás s žádostí a upozorněním. V současné době jsme vládní stipendisté na studijní stáži v rámci mezivládních dohod České republiky a Ruské federace. Rádi bychom upozornili na drobné nedostatky či opomenutí, která nám poněkud ztrpčují studijní pobyt. Velmi si vážíme finanční pomoci 170 EUR měsíčně pro studenty v magisterském studijním programu a 190 EUR pro studenty doktorského studia, která je nám poskytována. Na druhé straně v porovnání s kolegy z Číny, Kazachstánu či Polska je tato částka více než úsměvná. Například čínský student pobírá vládní stipendium 500 EUR měsíčně, kazachstánský 400 EUR a polský kolega 800 EUR.

Během pobytu jsme se několikrát dostali do situace, kdy jsme odpovídali na nechápavé otázky zahraničních kolegů: „Jak je možné, že Vy, studenti z vyspělé Evropské unie – České republiky, pobíráte tak malé vládní stipendium?“ Kolegové jen kroutili hlavami a zvídavě prohlubovali otázky: „Za co si kupujete knihy, ze kterých studujete? Z čeho tady žijete?“ Otázky, které jsou na místě. Moskva je jedním z nejdražších měst světa. Nebylo moc příjemné odpovídat na tyto dotazy, zvláště pak, když padaly argumenty typu: „…česká ekonomika je přeci třetí nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii. Mysleli jsme, že jste vyspělá země…“ Moc hezký obraz to České republice v zahraničí nevytváří, což jistým způsobem znehodnocuje práci Vašich kolegů.

Pane ministře, studoval jste v zahraničí, víte, že studium není jen četba knih, ale i poznávání reálií, navazování kontaktů a vědecké spolupráce. Je pro nás finančně velmi obtížné pozvat kolegy na oběd či večeři, kde by se utužily naše vzájemné vztahy, které mohou v budoucnu vést k oboustrannému užitku. Posezení na koleji a večeření chleba s paštikou může být dobrou zábavou, ale již přeci nejsme rozvojovou zemí ze střední Evropy, nebo snad ano? Váš finanční příspěvek pomáhá, ale zdaleka nepostačuje na základní potřeby v předražené Moskvě, nemluvě o nákupu knih.

Byli bychom velmi rádi, kdybyste zvážil finanční možnosti ministerstva a studentům, kteří pojedou do Moskvy po nás, stipendium zvýšil na úroveň odpovídající postavení vyspělého státu. Zvýší se tím nejen možnosti studentů, ale i prestiž a obraz České republiky v zahraničí. Vždyť i studenti jsou vyslanci rodné země. Přihlédněte prosím k faktu, že výběr studentů podléhá přísným kritériím. Není jednoduché získat stipendium v tak silné konkurenci. Věříme, že najdete způsob, jak zvýšit vládní stipendia pro Ruskou federaci. Vaše jméno, podle jednoho českého přísloví napovídá, jakým způsobem lze situaci řešit. Přejeme Vám mnoho úspěchu.

S úctou

V Moskvě 22.5.2008

Mgr. Eva Malenová (FFMU Brno)

Bc. Aleš Ottmár (PŘF OU Ostrava)

Bc. Kristina Maršálková (FSV UK Praha)

Bc. Terezie Holmerová (FSV UK Praha)

Bc. Veronika Richterová (UPOL Olomouc)

Markéta Chalupová (FF MU Brno)

Alena Vrbová (VŠE Praha)

Hodina češtiny

Před nedávnem jsem začal chodit učit český jazyk. Kristin, Terka, Eva a Šárka s tím mají také své zkušenosti. Je to milé, když se Rusové učí česky. Mám dva studenty, jsou manželé a mají v Praze svůj byt. Začali se učit česky, aby zapadli více do naši kultury. Pan Alexej a paní Světlana jsou velmi dobří studenti. Úkoly sice nedělají, ale objednat v restauraci, koupit půl kila klobás či zvládnout návštěvu u lékaře by zvládli. Pan Alexej, když udělá chybu neustále opakuje: "Dělal jsem si legraci." Nebo říká: "Moje manželka Světa je vlk. Moje Svělta je židle." Při tvoření jednoduchých vět, většinou používá: "Já jsem blbec. Ty jsi blbec. Moje manželka je blbec. My jsme blbci. apod." Je s tam opravdu legrace. Světlana ho často napomíná, aby toho už nechal. Alexej samozřejmě okamžitě reaguje větou: "Dělal jsem si legraci." Stějně tak, jako se nám z počátku plete azbuka, tak Rusům se plete latinka. Vždy když přijdu k nim domů na hodinu, mám na stole připravené kafe. Já sice kafe nepiju, ale prostě to Světlana s Alexejem nedokáží pochopit. Vždy ho na konec s malým zákuskem vypiji. Devadesát minut uteče vždy strašně rychle. Alexej mě pak zaveze zpět na metro, kde mě před tím nabral. A já se vracím zpět na koleje. Cestou si kupuju většinou k večeři šaurmu (turecky dürum). Mňam mňam,...

Feminismus pa rusky

Moskvě vládnou ženy, řekl mi kamarád, jen co jsme v neděli nad ránem dorazili do Opery, jednoho z populárních moskevských klubů. Ženy sice nejsou vidět ani v politice, ani v byznysu, ale tím se nemám nechat zmást. Nemá mě rozházet ani to, že muži ženám v Rusku nepodávají ruce jako sobě rovným. Jinak prý Moskva tančí tak, jak ženy zpívají.

Tento princip prý nikde není vidět lépe než v klubech. Proto jsem tady. Čistě z vědeckovýzkumných důvodů. Jen tak se koneckonců dá omluvit, že jsem právě utratila čtyři sta korun za vodku s Red Bullem. Moskevské kluby jsou příšerně předražené. To je ale součástí celé koncepce – nepouštět sem lůzry, aby místní ženy měly na výběr jen z opravdu kvalitních samců.

V moskevském klubu Opera

Foto: Iva Skochová

„Všechny tyhle holky by mohly dělat supermodelky v Miláně,“ podotknul kamarád a ukázal na go-go tanečnice. Nedalo se s ním nesouhlasit. Nejen tanečnice, ale i slečny, které sem přišly za zábavou, byly neobvykle krásné. Logicky se nabízela otázka, proč tedy nejsou úspěšnými modelkami v Miláně a místo toho se tu po večerech motají kolem tyče.

O to tu jde. Z Ruska nejde tak lehce odejít. S ruským pasem není možné dostat vízum téměř nikam. Nejlepší šance, jak získat cizí pas, je vzít si cizince. A cizinci chodí do klubů okukovat mladičké, dlouhonohé Rusky, jak se motají kolem tyče. Je to oboustranně výhodný obchod.

Skupinky slečen na jehlových podpatcích se významně plouží kolem menších skupinek výrazně ošklivějších mužů. Tady si očividně nevybírají pánové. Vybírají si ženy. Vyhlídnou si muže vypadajícího „nerusky“ a ohodnotí ho na základě následujících tří otázek:

1. Odkud jsi? (správná odpověď: z jakékoli země na západ od Ruska)

2. Kde pracuješ? (správná odpověď: jakákoli s klíčovými slovy manažer či president)

3. Máš řidiče? (správná odpověď: samozřejmě, jen nýmand řídí svůj mercedes sám)

Stát hodinu u baru v klubu Opera znamená intimně se seznámit s praktikami nejsofistikovanější burzy s lidským masem, jakou si člověk dokáže představit. Na pozadí freudovského konfliktu ega a superega tu probíhá darwinismus na poli volného trhu a ještě volnější lásky. Je to soutěživý trh, kde nabídka značně převyšuje poptávku. Ženy ale dobře vědí, s čím obchodují. Zboží je třeba prodat, dokud je mladé. Jejich šance trvá možná pět, možná deset let. Až zestárnou, půjdou do výprodeje.

Dále proti nim hraje kvantitativní nevýhoda. V Rusku je o dost víc žen než mužů: 1 žena na 0,8 muže, přičemž s každým rokem života se procento žen zvyšuje. V cenzu se stále odráží počet mužských obětí druhé světové války. Co nestihla válka, zvládá dnes bravurně vodka. Průměrný věk, kterého se dožívá ruský muž, je 59 let: o 14 let méně než ruská žena. Navíc se odhaduje, že jedno procento ruské populace je HIV pozitivní, a i když se procento HIV pozitivních žen zvyšuje, pořád nejvíc obětí představují muži.

Muži jsou tu tedy nedostatkové zboží a ti „kvalitní“ jsou už dávno zadaní, nemluvě o tom, že mají několik milenek na čekací listině. Slečny se tak musí hodně snažit, aby někoho lapily. Tomu, že dobré zboží se prodá samo, tu nikdo nevěří.

Ruské ženy znají zásady byznysu. Nemíchat do obchodu emoce. Znát svou cenu. Prodávat vysoko, kupovat nízko. A především: znát slabiny svých zákazníků. Ženy, které ovládnou muže, totiž ovládnou svět. Nevím, jestli to tak ruské ženy plánovaly, ale očividně se jim daří. Jestli to takhle půjde dál, poslední ruský muž by mohl vymřít už někdy kolem roku 2080.

Přejato z týdeníku Reflex