Kavkaz, Kavkaz, KAVKAAAAAAAAAAAAAAAZ.

Kafka - pa ruski

Nedávno jsem se opět dostal k (do) románu od Kafky – Zámek. Malinko mi to připomnělo současné ruské vyřizování v kancelářích, kterého mám v posledních dnech docela hodně. Níže je přepis dialogu mezi K., Hostinským (H.) a Černým (Č.). Červeně je uveden ruský styl.

K. Konečně na místě. Vystál jsem dlouhou frontu a jdu po hodině k okénku.

H. Volný pokoj k pronajmutí nemáme. Paní hraje solitare na počítači. Zvednutím oka mě zbystří.

K. Přespím v lokále. Potřeboval bych dokument, pro milici.

H. Musel by se přinést slamník z půdy. Máte vyplněný formulář? Já tady, ale stejně teď nemám razítko.

K. Přinesu ho sám. Nemáte nějaké jiné razítko, které by to mohlo nahradit?

Č. Tato vesnice patří zámku, kdo tu bydlí, musí mít hraběcí povolení. Stejně Vám ještě chybí dokument z komnaty 11.

K. Copak tady je nějaký zámek? Tam se musí taky?

Č. Ovšemže, jsem syn zámeckého kastelána Černý. Určitě, vy jste tam ještě nebyl?

K. A člověk, tady musí mít povolení k přespání? A vy tady musíte mít i propusk na kufry?

Č. Jistěže, nebo si myslíte, že nemusí? Samozřejmě, co si myslíte. A buďte trošku víc potichu. Tady se pracuje.

K. To si budu muset povolení opatřit. To já si pro ten propusk zajdu a pak se vrátím. (v lepším případě rozhovor pokračuje)

Č. A od koho pak? Teď už mají zavřeno.

K. No, od pana hraběte. Kdy mají otevřeno?

Č. Teď o půlnoci? Jen v úterý a ve čtvrtek od 15 hodin do 18 hodin.

K. Jsem zeměměřič. A hrabě mě sem povolal. Ale to já už tady nebudu. Jedu do Čech.

Č. Zeměměřič? Do Čech? Vy jste z Čech?

K. Pochybujete o tom? Pomocnici s přístroji přijedou za mnou zítra. Ano, jsem. Mám už sbalené kufry a zítra odjíždím. (V lepším případě rozhovor pokračuje.)

Č. Ověřím si to telefonicky. Haloo, zde Černý, pana kastelána…Spí? Někdo z podkastelánů…ááá pan Fric, mohl byste se laskavě informovat v ústřední kanceláři, zda je očekáván nějaký zeměměřič? Aha dík. Zkusím zavolat do komnaty 11, někdy tam bývají. Zdravím Věro Vladimírovno, Jak se daří? Dobře, dobře. Je tam prosím Tě Máša? Ne, není? Hmm…Ale mám tady slovanského bratra a potřebuje propusk na kufr. Hmmm. Díky. Měj se.

Jako bych si to nemyslel, sprostý prolhaný pobuda a možná ještě něco horšího a teď…zvoní telefon. Tak jsem si to myslela dobře. Nejde to.

Č. (Zvoní telefon) Ano, opět Černý…že jste se zmýlil? Sám šéf kanceláře že volal? To je podivné, podivné, jak to mam teď panu zeměměřiči vysvětlit? Ahoj Mášo, jo mám se dobře. Byla jsi na obědě? Opravdu? Hmm. To je dobré. Potřebovala bych propusk pro jednoho Čecha. Udělali byste to? Díky moc Mášenko.

Musím se vám pane zeměměřiči omluvit. Tak běžte si do komnaty 11 a silně zaklepejte, řekněte, že Vás posílám. Pak se sem vraťte.

K. Chci spát!! Mockrát děkuji.

H. Všichni ven, pan zeměměřič chce spát. Paní se pouští opět do karetní hry solitare. A přichází další respondent.

Není potom divu, že den uteče jako voda a člověk vyřídí jen několik málo formulářů, které stejně za pár dní nebude potřebovat. Hlavně ale, že mají lidé práci. Nebo to snad ani není práce?

Po návratu do Čech…

Už přes měsíc jsme doma. Z prosluněné Moskvy jsme se (já, Helča, Péťa a Eva) třetího května kolem šesté hodiny odpolední vrátily do zamračené Prahy… Péťa tmavovláska a Eva blondýnka Rusko opustily o několik dní dříve.
Asi budu mluvit téměř za všechny, když řeknu, že naše pocity z návratu byly rozporuplné… Na jednu stranu jsme možná byly rády, že už jsme zase doma, ale na druhou stranu… co nám v Rusku chybělo? Měly jsme svůj pokojíček, kterému jsme láskyplně říkaly domov, měly jsme co jíst a pít, s kým si povídat, co navštěvovat a obdivovat…
V Praze na letišti jsme se rozloučily s Péťou a s Helčou potom o něco později… A každá jsme odjely domů, ale už ne do našich pokojů na šestém patře… Hned v neděli ráno mi přišla smska: Míšo, s kým snídáš? Je to strašně divný… A bylo. Snídala jsem sama, ale aspoň jsem si dala marmeládu jako vždycky s Helčou.
Už na letišti v Moskvě jsme se domluvily, že se v pondělí musíme vidět a školu odložit až na další den, aby to nebyl takový šok. Tak jsme zašly na kafe a čokoládu. Když si Helča s Péťou horko těžko česky objednaly, přidala jsem svou historku z rána… Když jsem si totiž chtěla koupit lístek na tramvaj, přišla jsme do trafiky a zeptala jsem se: Dobrý den, máte lístky na metro? Paní se velmi zvláštně zatvářila a pronesla něco v tom smyslu, že určitě myslím na městskou a dala mi jeden lístek…
A tak nějak bylo všechno úplně jiné – lidé na ulicích se vyhýbali a když už náhodou do někoho strčili, tak se hezky omluvili. Přecpaná tramvaj se nám zdála liduprázdná, všichni chodili normálně oblečení, auta netroubila a pouštěla nás na přechodech, vlaky měly obvyklé zpoždění, razítka dostáváme v místnosti společně s podpisy, téměř nikde žádný policista, žádný pes-bezdomovec.. Všechno bylo tak obyčejné, až se nám po těch prapodivnostech, které jsou pro Rusko typické, zastesklo…
Líbilo se nám…

Přeplněné moskevské metro

Loučení s GU DON CHANEM

Můj spolubydlící Chan za pár dní odjíždí cestovat na 55 dní do Evropy. Jeho plán je, projet ji skoro celou. Navštíví i Čechy na pár dní, tak doufám, že se setkáme. Do Ruska se už nevrátí. Na jeden z večerů připravil Chan tradiční korejské jídlo. Velmi se mu povedlo. Bylo šest hodin, stolek uprostřed jeho pokoje byl připraven. Vzal jsem bílé víno a Becherovku a nezbývalo, než utužit naše česko-korejské vztahy. Jedli jsme dřevěnými paličkami, ale i vidličkou a lžící. Jídlo vonělo báječně, čerstvá zelenina s vepřovým masem ochucená tradičním korejským kořením byla slastí pro mé chuťové buňky. Malinko pálivé a trošku sladké maso se výborně hodilo k rýži. Víno chutnalo také. Povídali jsme si, jak jsme si tady v Moskvě vedle sebe společně žili. Jako dárek jsem dostal korejský vějíř a taštičku, v kterém je schované štěstí. Byl to moc hezký večer, při kterém jsme dopili zbytek Becherovky. Chan si ji velmi pochvaloval a říkal, že si ji v Čechách určitě koupí. Doufám, že se Chanovi na cestě po Evropě bude líbit.

Lenin

Konečně jsem se dostal k tomu, abych se zašel podívat do mauzolea na Rudém náměstí, kde leží Vladimir Ilyich Lenin. Velká postava ruských dějin. Lenin je osobou, s jejímž odkazem se v celém Rusku setkávám skoro na každém kroku. Ne jedna moskevská budova má na sobě připevněnu desku s nápisem: Tady v roce xxx přenocoval Lenin. Z tohoto nádraží odjížděl v roce xxx Lenin do města xy. Od roku xx do roku yy zde bydlel Lenin. V tomto domě podepsal Lenin to a to. Při příjezdu do Moskvy jsem na Rudém náměstí zastihl skupinku postarších lidí, kteří stáli před mauzoleem a pronášeli ódy o Leninovi. Sovětská vlajka a podobizna Lenina nesměla chybět. V Rusku existují lidé, kteří by si přáli, aby byl Lenin z Rudého náměstí odvezen a pohřben v rodinné hrobce. Je jich zatím menšina, ale třeba k tomu někdy dojde.

Ne každý den Lenin přijímá návštěvy. Během našeho pobytu bylo mauzoleum i měsíc uzavřené, protože byl Lenin balzamován. Než se dostanete k Leninovi, projdete bezpečnostním rámem hned dvakrát. Milice u Vás kontroluje, zdali nemáte u sebe fotoaparát. Tašky a podobné předměty musíte nechat v úschovně. Vstup k Leninovi je zdarma, ale za úschovnu se platí. Je to zvláštní pocit, když vstupujete do červenočerné kamenné krychle, kde Lenin leží. Sestupujete po schodech a po chodbách stojí čestná stráž, která Vám rukou ukazuje, kudy máte jít a upozorňuje Vás na to, že se nemáte zastavovat. Kráčíte volným krokem, protože si to chcete užít. Sejdete dvoje dlouhé schody a už přicházíte do málo osvětlené místnosti. Za sklem ve speciálním uzavřeném prostředí tam Lenin leží. Jdu pomalu. V jednu chvíli mě napomíná voják, abych se nezastavoval a zrychlil krok. Lenin je malého vzrůstu. Celé místo má pro mě tajemnou atmosféru. Je ticho. Nikdy před tím jsem neviděl balzamovaného člověka. Viděl jsem mumie v muzeích, ale člověka ještě ne. Přijde mi to zvláštní. Lenin spíš připomíná voskovou figurínu. Dokonce jsem zaslechl, že se mu už nohy rozpadají, možná právě proto má nohy přikryty dekou. Prsty na jedné ruce jsou pokrčeny. Oči zavřené a zašité. Zvláštní pocit. Po 5 minutách v podzemí vycházím na denní světlo. Procházím kolem hrobů prezidentů Sovětského svazu, které jsou za mauzoleem. Vracím se zpět k frontě, kde čeká Nastja a Kristín, aby mi daly jejich tašky. Za deset minut už jdeme společně po Rudém náměstí do nedaleké školy.

Profesor Friedman a zahraniční studijní oddělení

Na fotografiích je jeden z velmi vážených profesorů na institutu kam chodím na hodiny. Pan profesor se věnuje Střední Asii v oblasti socioekonomických vztahů. Na svůj vysoký věk je neustále v dobré duševní kondici.

Na druhé fotografii jsou mé dvě opatrovatelky na zahraničním oddělení. Ta starší, žila kdysi v Čechách a strašně ráda na ně vzpomíná. Vždy, když se potkáme na chodbě institutu, slyším: „Dobrý den, jak se máte?“