Tatarsko-ruská pohostinnost

Většinou jsme celý den prochodili po městě. Chodili do mešit, dívali se na architekturu města, povídali s lidmi a vnímali atmosféru Kazaně. Večer jsem se s Market vracel „domů“. Obrovské panelákové sídliště se špinavými ulicemi a chodníky, tající sníh ve stínech domů a slabé pouliční osvětlení. Jít tam v noci, a být holka, tak se bojím. Možná i jako kluk. Výtahem do šestého patra. Nikdy jsme se nemohli trefit, do jakého patra máme jet. Všechny vstupní těžké železné dveře vypadaly stejně. Stalo se nám, že jsme jednou zvonili i na jiné dveře. Popisky se jmény na dveřích prostě nebyly. Výtah vždy v jedné chvíli skoro zastavil a pak se rozjel, vždycky jsem myslel, že spadneme. Byl jsem rád, když se zavřely první železné dveře na chodbu a otevřely se dřevěné dveře do panelákového bytu. Diana bydlela s rodiči. Vystudovala herectví a hru na klavír. Bohužel finanční ohodnocení herce v Kazani prý na život není, pokud není manžel miliónář. Diana zatím manžela neměla, tak se stala manažerkou v továrně na chirurgické nástroje. Rodiče na ni byli pyšní, hlavně maminka. Diana léta po celém Rusku a nabízí produkty společnosti. Před několika dny se vrátila z Vladivostoku, tak nám vyprávěla, jaké to je město a jak se ji tam líbilo. Protože byt byl relativně malý, dostali jsme na nocleh k dispozici obývací pokoj, respektive gauč a matraci na zemi. Úplně nám to stačilo. Bylo to skvělé. Ve skříních za sklem byli fotografie. Nejen tak obyčejné fotografie. Na třech z nich byl Vladimir Putin společně se sestrou Diany a po té s Dianou samotnou, nechyběly ani fotografie tatarského prezidenta. Ptal jsem se maminky, jestli je Putin její bratr, když mají tolik fotografií. S hrdostí vyprávěla jak Putin přijel do Tatarstánu a její dvě holky, protože jsou obě nadané a talentované, se s nim mohly potkat. Po příchodu z města jsme si většinou dali sprchu, abychom umyli upocená a zaprášená těla. Jen co jsme vylezli a voda nám ještě kapala po uších, už na nás maminka Julia volala, že máme připravenou večeři. Byli jsme již po jídle, ale na naše připomínky nebyl brán ohled. „Jste v Rusku, u nás na návštěvě, tak budete jíst!!!“ říkala s úsměvem a malinko vyšším hlasem Julia. Sedli jsme si ke stolu, na kterém byl připraven chleba, uzené, sýry, ovoce a čaj. Povídali jsme si jaký byl den a jak se žije v Čechách a jak v Tatarstánu. Jednou večer vytáhl tatínek Albert ázerbájdžánský koňak a o zábavu bylo postaráno. Market pila s Julii víno. Koňak nás s Albertem přivedl do mnohých témat. Dokonce mi kolem půlnoci začal ukazovat pruty, s kterými jezdí na ryby. V obývacím pokoji to v jednu chvíli vypadalo jako v rybářské prodejně. Bylo vidět, nebo se mi zdálo, že mu chybí nějaký ten zeť na pokec. Když už nás Julia posílala spát. Albert prohlašoval: „Jsou u nás hosti, pít se musí. Za družbu!“ Pak jsme pili ještě na Moskvu, Kazaň, Čechy, Meziměstí, ženy a já už ani nevím na co všechno. Albert vyprávěl o svých služebních cestách do Německa a Polska. O tom, jak se žilo v devadesátých letech. Jak se poznal s Julií, když oba vyhráli závod na běžkách a jak ohříval mléko podpaží, když jeli po narození první dcery žít na severovýchodní Ukrajinu. Co však bylo největší chloubou rodiny, byla boční strana ledničky poseta magnety. Ne jeden večer jsme byli odkazováni pohledem na ledničku, kde byla sbírka magnetů celé rodiny. Od Francie, Polska, Maroka, Velké Británie až po ovečku z Irska. Každý magnet měl své místo a svou historii. Občas nám rukama projel německý domek jindy turecké (arabské) modré oko pro štěstí. Jednou večer nám i Julie ukazovala pas s kolika vízy. Pro nás Evropany, nám možnost cestování přijde jako běžná věc. Ke snídani na nás většinou čekalo nějaké překvapení v podobě uzeného s ovesnou kaší a chlebem nebo rýžová kaše s párkem a chlebem či smaženice z lišek a brambory. Popravdě na mě docela hutná snídaně, ale hold byli jsme v Tatarstánu na návštěvě, tak jsme museli poslouchat. Když jsme se loučili, tak padlo několik objetí, ale v jednu chvíli mi přišlo, že jsme se spíše stali většími přáteli rodičů než samotné Diany. Snad se opět někdy setkáme a budeme moci Julii (původem Čuvaška), Alberta (Tatar/Rus) a Dianu (mix obou) pohostit my třeba právě v Česku. Každopádně družba národů byla navázána.

Mluvíš jako Tatar

Odkud se vzalo toto české přirovnání? Etnonymum „Tatar“ je odvozeno od mongolského kmene Ta – ta, který v 5.století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen národem Kitanů. Odtud pochází ruské slovo „Kitaj“ v českém překladu Čína. Obyvatelstvo žijících u hranic s dnešní Čínou přicházeli do kontaktu s kmenem Kitanů. Kmen Ta-ta byl donucen přesídlit se více na jih a stal se součástí Čingischánovy armády, posléze Mongolské říše. Čingischánova vojska čítala na padesát tisíc vojáků, z toho jen pět tisíc bylo mongolského původu, převážně vyšší důstojníci, zbytek tvořili turkické národy. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se kmen Ta-ta společně s dalšími kmeny přesunuli na západ, kde si cestou podmaňovali další turkická etnika. Tato turkická etnika tvořila jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13.století, byla nazývána Tata nebo Tatar. Rusové nazývali všechny kočovníky a příchozí bojovníky jako převážně muslimského vyznání jako Tatary. Byl to právě Bátúa, který vytvořil obrovský státní útvar Zlatá horda, znám také pod názvem Kipčaský chanát. Povolží se stalo jádrem Zlaté hordy, ovládající všechna ruská knížectví. Turkická populace se postupně islamizovala a posunula tak vliv islámské civilizace nejdále na sever v její historii. Rozpad Zlaté hordy vedlo ke vzniku několika chanátů: Kazaňský, Krymský, Astrachaňský a Sibiřský). Po ovládnutí Povolží opět Moskevským knížectvím, docházelo k nejrůznějším represím u tatarského etnika. Kromě přesidlování do nehostinných oblastí, byla snaha christianizace Tatarů, z nichž vznikli křesťanští Tataři zvaní jako Krešeni. V Kazaňském chanátu se vykrystalizovala skupina kazaňských Tatarů, kteří jsou potomky Volžských Bulgarů, kteří se usadili ve středním povodí Volhy v 8. století a smísili se s ugrofinskými národy. Díky velkému etnokulturnímu vlivu měla tatarština úlohu sjednocujícího se jazyka. V 19.století se stala základem pro spisovnou tatarštinu. Do roku 1928 byla tatarština zapisována arabským písmem. Po té byla zavedena upravená latinka. V roce 1939 byl na Stalinův příkaz zaveden pravopis na základě upravené azbuky. V rámci panturkického hnutí byla snaha politické reprezentace o zavedení latinky. V současné době ovšem Moskva uznává úřední jazyky jen ty, které jsou zapisovány cyrilicí.

Tatarská vlajka a státní symboly

Ve státním znaku Tatarstánu se nachází mytický okřídlený bílý levhart (aq bars), s kruhovým štítem na boku. Kruhové pole, v němž je umístěn, symbolizuje slunce. Ve vnějším mezikruží je národní ornament a jméno státu. Okřídlený bílý levhart byl dávným božstvem plodnosti, ochráncem dětí a mláďat. Je nakročený pravou nohou a postavení jeho ocasu symbolizuje dobrou náladu a přátelství. Sedm per v jeho křídle symbolizuje rozsah jeho působnosti – na zemi i ve vzduchu. Vegetativní ornament a drobný tulipán v horní části lemu zosobňují probuzení jarní přírody a přeneseně také obrození Tatarstánu.

Neoficiální výklad symboliky státní vlajky je rovněž velmi zajímavý – horní zelený pruh reprezentuje Tatary, potažmo muslimské obyvatelstvo, zatímco spodní červený pruh symbolizuje Rusy, respektive křesťany. Proužek bílé barvy symbolizuje mír a přátelství mezi oběma etniky. (přejato z Tatar.cz)

Kreml

Není to jen Moskva, která je hrdá na světově známý Kreml. Co je to vlastně ten kreml? Kreml v ruštině znamená hrad, dřívější význam byl také pevnost. Většinou je to komplex budov a kostelů obehnaný vysokými hradbami. Leží často na kopci poblíž řeky a ve středověku sloužilo jako útočiště před nájezdníky. Kazaňský kreml, stejně tak jako Kreml v Moskvě je na seznam světového dědictví UNESCO. Bílé hradby hrání snad největší chloubu Kazaně. V současné době jsou budovy uvnitř využívány jako ministerstva a rovněž kromě kostelů a nově vybudované mešity tady najdeme prezidentský palác. Nevím, jak to bylo možné, ale moc turistů, jsme během procházky za bílými zdmi nepotkali. Dokonce bych snad i řekl, že v jednu chvíli jsme byli v kazaňském kremlu turisti jen my. Vznik historického komplexu kazaňského kremlu se váže k muslimskému období Zlaté hordy a Kazňskému chanátu. Roku 1552 byl dobyt Ivanem Hrozným a stal se křesťanským centrem Povolží. Celé město bylo vypáleno. Car Ivan IV. Hrozný nechal právě na počest dobytí Kazaně v Moskvě postavit chrám Vasilije Blaženého a nechal se inspirovat architekturou kazaňské mešity Kul Sarif. Rovněž i nejstarší věž moskevského Kremlu, Borovická, kopíruje kazaňskou věž Sujumbika. Kazaňský kreml se skládá ze skupin historických budov a pozůstatků dřívějších staveb z období od 10. do 21. století. Jako poslední z budov přibyla do komplexu mešita Kul Sharif, která dominuje městskému panoramatu. V roce 1995 se rozhodlo, že na místě bývalé mešity z období Kazaňského chanátu, která byla zničena v šestnáctém století, se postaví mešita nová. Kul Sharif bylo původně jméno imáma v mešitě, zároveň obránce města před Ivanem Hrozným. Hlavní kopule mešity vypadá jako koruna Kazaňských chánů. Kromě náboženského významu má i kulturní a vzdělávací funkci. V mešitě roste muzeum islámské kultury v Povolží. Procházíme kolem budov vojenské školy směrem k prezidentskému paláci, na kterém vlaje ruská a tatarská vlajka.

Návštěva na Ministerstvu mládeže, sportu a turismu Tatarské republiky

Při procházce po Kazani jsme narazili na Ministerstvo mládeže, sportu a turismu Tatarské republiky. Zeptali jsme se s Kristin na vrátnici, zdali by se nám někdo mohl chvíli věnovat. Že jsme studenti z Moskvy, potažmo z Čech a že se zajímáme o Tatarstán. Hlavní důvod návštěvy byla snaha získat nějakého průvodce po Tatarstánu. Průvodce po Tatarstánu na knižních pultech nenajdete, protože žádný neexistuje. Vlastně ano existuje, malá brožurka, kde jsou jen základní informace. Vrátný nám sdělil, že jestli chceme, že můžeme mluvit klidně s ministrem. Na úřední desce jsme si našli osobu zodpovědnou za turismus v Tatarstánu a už za půl hodiny jsme se s ní měli setkat. Zatímco jsme čekali prošli jsme si ulici Petěrburskou, na které je například i banka Tatarstán. Čtyř členná skupina ve složení, Kristin, Helča, Terka a Aleš jsme vyrazili za vedoucím oddělení turismu. Povídali jsme si dobrých čtyřicet minut. Dostali jsme doporučení co vidět, kam jít a čeho se vyvarovat. Povídali jsme si o politických a náboženských otázkách a současných problémech Kazaně a Tatarstánu. Při odchodu jsme dostali složku společně s materiály o Tatarstánu.

Ruské Povolží

V roce 2000 ruský prezident Vladimír Putin provedl územně administrativní reformu Ruska. Vytvořil sedm federálních okruhů. Ruská federace se skládá z 87 samosprávných objektů, které bylo těžké z Moskvy po rozpadu Sovětského svazu řídit. Putin proto přišel s myšlenkou zřízení sedmi federálních okruhů, do jejichž čela je jmenován většinou člověk blízký prezidentovi. Federální okruhy nejsou teritoriálním ani administrativním dělením. Jsou jen součástí výkonné moci, aby bylo „jednodušší“ v Rusku vládnout. Dalo by se to částečně přirovnat k vytvoření krajů v ČR, na mnohem větším území bez administrativních součástí. Povolží je jedním z federálních okruhů. Centrem je Nižnij Novgorod. Populace se pohybuje okolo 1,2 miliónu, kromě Nižněnovgorodské oblasti je součástí například Baškortostán, Perm, Udmurtsko, Penza, Mordovie, Tatarstán či Čuvašsko.

My jsme se vypravili právě do Tatarstánu.

Tatarstán – Tatarská republika

V Česku asi jen málo známé místo. Myslím si, že mnoho z Vás o podobné republice v rámci Ruské federace nikdy neslyšelo. Tatarská republika je o desetitisíc kilometrů čtverečných menší než Česká republika, tedy její rozloha dosahuje 68 tis. km². Nachází se v centrální oblasti evropské části Ruska, při soutoku dvou velkých řek - Volhy (Idel) a Kamy. Počet obyvatel se pohybuje okolo čtyř miliónů. Většinovými národy jsou Tataři (51%) a Rusové (43%). Na území žijí i další národy, jako jsou Baškorti, Čuvaši, Mordvinci, Marijci a další. Ruské obyvatelstvo je převážně ve městech a Tataři tvoří většinu na venkově. Oficiálními jazyky jsou ruština a tatarština. Tatarstán je republikou od roku 1991. V čele stojí prezident Mintimer Şəymiyev. De iure je Tatarstán nezávislým státem, jenž odmítl podepsat svazovou smlouvu s Ruskou federací v roce 1992. Podobně jako Čečensko. Až v roce 1994uzavřel prezident Jelcin s prezidentem Tatarské republiky dohodu o rozdělení kompetencí. Status quo spočívá v tom, že Tatarstán příliš nezdůrazňuje svoji proklamovanou nezávislost a Rusko mu dává volnou ruku ve vnitřních otázkách. Tatarstán čerpá svůj politický potenciál z ekonomického postavení. Je jednou z nejbohatších oblastí v Ruské federaci. V průmyslu je znám především díky nákladním automobilům Kamaz, výrobou letadel Tupolev, vrtulníků Mi – 17, nadzvukovými bombardéry Tu – 22 Backfire, výrobou chirurgických nástrojů (v devadesátých letech byla právě Kazaň pověřena výrobou chirurgických nástrojů pro operaci prezidenta Jelcina – tatarská prestiž v Rusku vzrostla), chemické závody na zpracování kaučuku, atd. Hlavním městem je Kazaň, která je od Prahy vzdálena 2390 km.

Kazaň město na Volze

Právě jsem vyšel z budovy hlavního vlakového nádraží v Kazani. Po 11 hodinách a 38 minutách jízdy v nočním vlaku z Moskvy jsem relativně svěží. Ruské vlaky jsou opravdu komfortní. Jeli jsme za tu nejnižší možnou cenu, což znamená cesta nejnižší třídou (levnější jsou pak již pouze místa k sedění). Za cenu 863 rublů (asi 550 kč) jsme všichni měli postel s matrací, polštář, čisté povlečení připravené v pytlíku, možnost nabít si telefon, poslech rádia, teplo a během cesty byl prodáván čaj za 7 rublů. Ve srovnání s vlaky indickými (sleeper class) to byl komfort. Cena čaje byla přibližně stejná, jen ten zbytek chyběl. Ve srovnání s českými vlaky je cena a komfort ruských vlaků mnohem lepší a hlavní výhoda je jízda na čas (vždy na minutu přesně)!!! Pokud to jde i v Rusku, tak proč ne stále u nás? Cestování v ruském vlaku je spojené také s poznáváním kultury. Lidé mají přesně určená místa na sezení, respektive na spaní. Většinou po výjezdu ze stanice vybalí na stoleček před sebou zabalené jídlo z domu. Pokud si zaplatili například první třídu, která stojí 4000 rublů (asi 2800 kč), většinou večeří v jídelním voze. Měl jsem možnost se do první třídy podívat a asi dvacet minut tam s Helčou posedět, protože nás tam pustil milý průvodčí. Cítili jsme doslova jako v hotelu. Velké pohodlné postele, velká zrcadla na obou zdech, televize s několika kanály atd. Prostě luxus. Jízda Pendolínem v první třídě je oproti tomu studeným čajíčkem. Lidé jsou velmi milí a rádi si povídají. Jsou často překvapeni tím, že se někdo z Čech vydává takovou dálku do Ruska a s obdivem dodávají: „Moloděc.“ Jízda vlakem je jeden z nejlepších způsobů jak si procvičit ruštinu.

Svítí sluníčko, je modré nebe ale fouká studený vítr. Předpověď počasí uváděla, že má celý týden pršet. Kazaň na mě udělala na první pohled relativně dobrý dojem. Po čisté asfaltové ulici jezdila podobná auta jako v Moskvě. Pravda ale je, že žigulíků a vozů Lada zde bylo mnohem více. Vzduch byl oproti Moskvě mnohem čistší. Měli jsme hlad. Vyrazili jsme najít kavárnu, kde bychom mohli posnídat. Během cesty jsme psali zprávu našim novým ruským či tatarským známým, u kterých jsme měli přespat. Nikdy předtím jsme je neviděli a ani neznali. Protože nás bylo osm, rozdělili jsme se malinko netradičně na dva plus šest. Holky měly sraz se svou ubytovávající Laurou v devět hodin večer v parku Gorkého. Já s Market jsme se měli přijet k večeru do ul.Chaleva. Po snídani a drobných nákupech jsme vyrazili s baťohy na zádech na průzkum města. První věc, kterou jsme sháněli, byla zcela logicky mapa města. V jednom ze stánků na hlavní ulici – ulici Baumana - jsme ji koupili za 70 rublů.

V roce 2005 slavila Kazaň tisíc let od svého založení. Kazaň v tatarštině znamená velký kotel. Žije v ní okolo 1,4 milionu obyvatel. V Kazani je 23 mešit a 16 ortodoxních kostelů, jeden luteránský a katolický kostel, synagoga a sbor Adventistů sedmého dne. K tisíciletému výročí město nechalo renovovat ulici Baumana a její pokračování, ulici Petěrburskou, platilo město St. Petěrburg. Na oplátku jednu ulici v St. Petěrburgu platila kazaňská městská kasa. Staré domy byly svrženy a na jejich místech vyrostly nové. K takovému jubileu bylo ve městě vybudováno i metro. Bohužel není moc hluboko pod zemí a není dobře odizolováno, takže do něho místy teče voda. Není výjimkou, že projdete kolem kýblů, do kterých kape voda ze stropu. Prozatím má metro jen pět stanic. Další se staví. Protože metro jezdí v podstatě jen v centru, máte jistotu, že si sednete. Obyvatelé Kazaně se ho ještě nenaučili využívat. Na každé stanici potkáte dvě trojice či dvojice mladých policistů. Podle mě se spíše podobají klukům navlečeným v uniformách, které jsou podobné těm z první světové války. Když jsem si metro fotil, přišel ke mně jeden z policistů a řekl mi: „Fotit metro je zakázané, tak toho prosím nechte.“ Výzdoba stanic se opravdu povedla. Na jedné ze stanic metra jsou například mozaiky s postavami z tatarských pohádek. Jiná poukazuje na historii města a další je zcela v moderním duchu. Snad metro i přes prosakující vodu ještě chvíli vydrží.

Při procházce po hlavní ulici na vás dýchá pocit, že to tu žije. Například celou sobotu byla ulice plná procházejících se lidí. Nechyběli ani studenti hrající na kytaru, harmoniku či polonahý zpěvák houpající se na židli. Malíři malovali portréty procházejících. Mladší se proháněli na skateboardu a kolečkových bruslích, jiní jezdili na kolech a předváděli různé skoky. Jeden starší pár šel za ruce a oba dva měli bosé nohy. Lidé se oblékají západním stylem. Jen tu a tam je vidět u některého z muslimů na hlavě čepka a u žen šátek. Z obchodů zní hudba a mužský hlas vás láká do nákupního střediska GUM (podobně jako v Moskvě), abyste koupili dárek svým blízkým.