Tatarská vesnice

Vstali jsme časně ráno, abychom stihli ranní vlak do hodiny a půl vzdáleného města jménem Arsk, které je správním střediskem Arského okresu. V městě žije okolo 17 tisíc obyvatel, z toho je přibližně 80% Tatarů a zbytek jsou ve většině Rusové. Jak nám potvrdily ženy v tamním kostele, Rusů je tu málo a ubývá. „Je nás tu málo Rusů. Do kostela ani mladí moc nechodí. Všichni odchází do města. Dneska to tady připravujeme na paschu (Velikonoce),“ říkala s úsměvem stařenka Ludmila. Poté mi šla ukázat k oltáři Českou Ludmilu, která tam byla vyobrazena. „ K té se modlím. Její jméno nosím. Vy jste z Čech, to jsme rádi. Poslední Češi zde byli asi před dvaceti lety.“ Mimo to jsem se dozvěděl, že sedmašedesátiletá babička má tři vnoučky v Kazani a že se naučila psát na počítači, používá internet a přináší ji to, jak říkala, velmi seriózní práci. Konkrétně mluvit nechtěla, protože by to ostatní v kostele mohli slyšet. Velmi mě překvapilo, jak centrum města vzkvétá. Postavené nové kamenné domy, nové památníky spisovatelům, nová radnice, nový plynovod a nové chodníky. Překvapivě tady to žije!!! Tady se věci vyvíjí a rostou. Ve městě je jeden kostel a tři mešity. Samozřejmě jsme neopomenuli jednu navštívit. Tamní mladý zástupce imáma nás provedl s vlídnou tváří po mešitě a dal krátkou přednášku o islámu. Snažil se nám odpovědět na všechny otázky. Jako správný imám, nám sděloval věci tak, jak je vidí Alláh, a on je velký a vznešený. Když si nebyl v něčem jistý, tak si vzal na pomoc Korán. Zeptal jsem se ho, kde studoval islám. Řekl nám, že je absolvent Ruské islámské univerzity v Kazani, kde se učil arabský jazyk, čtení Koránu, výklad Koránu, apod. Do vyprávění se tak vžil, že pro nás bylo velmi těžké se slušně vzdálit a poděkovat. Vesnice, na české poměry město, nás velmi překvapilo. Chtěli jsme přeci jen vidět tu pravou tatarskou vesnici. Vyrazili jsme pěšky do nedaleké vesnice za městem. Když jsme přišli na kopec a uviděli obrovskou asfaltovou silnici s velkým provozem, tak se naše ideály o klasické tatarské vesnici rázem rozplynuly. Těšil jsem se na nějaké klasické tatarské výrobky a výtvory. Byl jsem překvapen, když jsem narazil na tržišti a v obchodech jen na nekvalitní čínské zboží. Čínské výrobky jsou opravdu snad po celém světě. Chtěli jsme se najíst v restauraci na náměstí, když jsem žádal o menu, po chvíli přišla kuchařka s dotazem: „Na jaký den bych si to jídlo představoval objednat.“ S úsměvem jsem sdělil, že asi tak za půl hodiny. Protočily se jí panenky a říkala, že to není možné. Opět jsem si v duchu řekl, Rusko rozumem nepochopíš!!!