Jak jsme s Terkou poznaly život na tatarské vesnici.

S Terkou jsme se rozhodly, že chceme také poznat život v opravdové tatarské vesnici. Na mapě Tatarstánu, která byla nejspíš opravdu hodně stará, jsme si vybraly jednu vesnici nedaleko od Arsku. Zaujala nás tím, že vypadala hodně odtržená od civilizace. Navíc se nacházela v tom "nejtatarštějším" regionu.
Když jsme ještě společně s našimi spolucestovateli stáli na kopci nad vesnicí a viděli jsme novou silnici první třídy, která spojovala naši vesnici snů s civilizací, trochu jsem se lekla. Čekala jsem malou vesničku uprostřed divočiny a tady je taková dálnice. Ale my s Terkou se nevzdáváme. Rozloučily jsme se s ostatními a vydaly jsme se do vsi.
Nakoupily jsme si v místním obchůdku večeři a doufaly jsme, že jíst ji budeme již s nějakou milou tatarskou babičkou. Začaly jsme se proto hned ptát lidí, neví-li o možnosti noclehu. Odpovědí nám však bylo jen stručné: :JOK, JOK, NĚVOZMOŽNO!" Trochu nás to zarazilo. A když nám takhle odpověděl už několikátý člověk, začaly jsme se trošku obávat následující noci.
Chodily jsme po vesnici a náhodou jsme se ocitly v zahradách vedle chlévů. Z jednoho domu na nás vyběhla žena a začala na nás křičet: "Co tady děláte?!?" Daly jsme se s ní do řeči a vysvětlily jsme jí, jak a proč jsme přišly. Žena nám řekla, že ve vesnici před několika dny nějaký žhář podpálil 2 domy. Dodala také, že nás určitě nikdo neubytuje, protože se lidé bojí. A nakonec prohlásila, že na nás klidně někdo může poslat polici nebo psa.
My jsme se ale ještě několika lidí zeptaly a neuspěly. Žena měla totiž pravdu, a to ve všem. Za několik minut skutečně přijelo i policejní auto. Někdo na nás skutečně zavolal policii.
Policisté, Ildus a Firdus, ale byli perfektní. Když jsme jim vysvětlily naši situaci a odmítly jít do hotelu, kam nás chtěli zavést (řekly jsme jim, že jsme sem přijely poznávat tatarskou vesnici a ne hotely), vzali nás s sebou do auta a odvezli na policejní stanici.
Tam se hned seběhlo asi 10policistů-nejspíš všichni ti, kteří měli ten den službu. Začali si s námi povídat. Asi jsme pro ně byly super atrakce. I pro nás to byla legrace. Nechaly jsme se vyfotit jako trestanci, povídaly jsme si s nimi, zpívali jsme jim tatarské písničky, které nás naučila naše tatarská kamarádka Laura, diskutovali jsme o politice... Bylo to moc veselé. Do toho jsme jim opakovaly, že do hotelu nemůžeme, protože potřebujeme nutně poznat život na tatarském venkově. Taky jsme jim navrhly, že v nejhorším případě přespíme na záchytce.
No a náš zachránce Ildus se tedy rozhodl, že nám ve své rodné vesničce najde někoho, kdo nás u sebe ubytuje. Měli tam o nás všichni starost, podle nich jsme byly "jako děti v lese."
Opět jsme tedy nasedly do policejního auta, zamávaly všem milým policistům a vydali jsme se společně s Ildusem do vesnice Kačelino. Ildus se tam začal ptát lidí, kdo by si nás na jednu noc u sebe nechal. Asi tři lidé odmítli, a proto Ildus řekl, že teď nám zbývá jen "bomžatnik". A dovezl nás k Fuatovi. Našemu kouzelnému dědečkovi.
Fuat žil sám v malém dřevěném domečku skoro na konci vesnice. Moc tam neuklízel (odtud asi název "bomžatnik") a občas se víc napil. Ale měl srdce ze zlata a souhlasil, že nás ubytuje. Dokonce kvůli nám umyl podlahu. Ildus nás k němu dovedl a řekl, že se máme ozvat, kdyby nám někdo ubližoval. My jsme to napřed nepochopily. Ale hned jak se za Ildusem zavřely dveře, k Fuatovi přišli na návštěvu jeho hodně opilí známí. Ti asi hodně dlouho neviděli dívky, protože z nás měli neskrývanou radost. Asi se těšili na zábavu. Ale Fuat se o nás opravdu staral dokonale a své známé hned vyhnal.
Bylo to prostě jako v knížce "Heidi, děvčátko z hor". Byly jsme u místního podivína, který měl ale své zlaté srdce na dlani. Společně jsme povečeřeli - námi koupené potraviny a Fuatovy brambory. Povídali jsme si o našich životech, o Rusku, o politice atd. Pak nám Fuat ukázal svůj skromný domov. Byla tam místnost, kde spal, jedl, myl se a prostě žil. A pak tam ještě byl někdejší obývák, který však nyní Fuat používá jako skladiště brambor. Také jsme se podívaly na jeho fotky, kterými se opravdu pyšnil. Mezi fotkami se navíc promenádoval krásný škvor.
Fuat nám taky vysvětlit, že mýt se budeme v lavoru vodou ze studánky. Voda se ohřívala na nikdy nezhasínajícím plynovém sporáku. Ten sporák totiž zastupoval ještě ústředního topení. Spaly jsme s Terkou spolu na posteli, kterou jsme si kvůli bezpečnosti přikryly vlastními ručníky.
Prostě romantika.
Fuat šel večer s kamarády ještě do hospody, a proto nás zavřel a řekl, ať nikomu neotvíráme. Dveře zapřel železnou holí. Asi věděl, proč to dělá. Jeho kamarádi totiž běhěm toho večera přišli ještě dvakrát. A radost z naší přítomnosti měli pořád velkou.
Když jsme si s Terkou lehly spát, řekly jsme si, že nás možná čeká uhoření, udušení plynem a nebo znásilnění. Ale spalo se nám krásně. Fuat v noci přišel, takže potom díky jeho přítomnosti jsme se cítily opravdu bezpečně.
Ráno jsme si ještě společně povídali. Přišel také jeho soused a chtěli nám udělat na snídani další várku brambor. S díky jsme odmítly. Potom jsme však již musely na vlak, a tak nás šel Fuat i jeho soused doprovodit na nádraží (stanice se jmenovala 849 kilometr). Tam jsme se rozloučily. Bylo to smutné. Fuat nám opravdu přirostl k srdci a my jemu nejspíš také. Tohle byl asi nejkrásnější zážitek z celého pobytu v Tatarstánu, protože jsme poznaly nejen život na tamní vesnici, ale také jsme zas jednou viděly, že "dobrý člověk ještě žije."

Tanky v ulicích Moskvy

Příští týden se v Moskvě odehraje koncert vojenské techniky. Tradiční vojenská přehlídka k výročí konce 2. světové války měla zkoušecí defilé na Tverské ulici v sobotu večer. Auta měla zákaz vjezdu do centra směrem ke Kremlu. Tanky, transportéry, auta vezoucí pomyslné "jaderné hlavice", jeepy, raketové nosiče a já nevím jak to vše správně pojmenovat přitáhla do ulice mnoho diváků. Vojenská estráda má být příští týden tou největší a nejvelkolepější za posledních dvacet let. Země se opravdu třásla. Nikdy jsem neviděl tolik vojenské techniky pohromadě a za pohybu. Alča si v jednu chvíli držela s velkým údivem ruku na puse. Posuďte sami, jaké to asi bylo.

Plzeň opustila Moskvu

Už není pravdou, že na chodbě od výtahu jsou slyšet česká slova. Je tam tak trošku víc prázdno a smuto. Zachraňuje to už jen Čech Michal a Číňanka Natsumi (Tsunami). Tsunami sice umí jen pár českých slov, ale její Ahooj zahřeje. Česká kolonie na Lomosově univerzitě se podstatně zmenšila. Poslední západočeské poklady odjely v sobotu odpoledne zpět do Čech. Budou nám tady chybět.
Takto jsme poslední dny společně trávili. Další fotogalerie věnovaná kráskám z Plzně najdete na blogu Honzy.

Věrchnij Uslon

Další den jsme vyrazili lodí přes řeku Volhu do sousedního města Věrchnij Uslon. Volha působí spíše jako moře. Je obrovská, hluboká a zrádná. Přes zimu se dá přejet autem z jednoho břehu na druhý. Vyprávěl nám o tom jeden Uzbek, který se do Uslonu přestěhoval. Protože je led dostatečně silný, vzniká tak na ledu nová silnice. V Kazani nás každý od cesty do sousedního města či vesnice odrazoval. Prý, že tam nic není. My jsme tam našli to, po čem se nám v Moskvě stýskalo – krásnou přírodu. Kromě toho jsme měli obrovskou řeku Volhu jako na dlani. Byl to moc krásný den. Posuďte sami.

Tatarská vesnice

Vstali jsme časně ráno, abychom stihli ranní vlak do hodiny a půl vzdáleného města jménem Arsk, které je správním střediskem Arského okresu. V městě žije okolo 17 tisíc obyvatel, z toho je přibližně 80% Tatarů a zbytek jsou ve většině Rusové. Jak nám potvrdily ženy v tamním kostele, Rusů je tu málo a ubývá. „Je nás tu málo Rusů. Do kostela ani mladí moc nechodí. Všichni odchází do města. Dneska to tady připravujeme na paschu (Velikonoce),“ říkala s úsměvem stařenka Ludmila. Poté mi šla ukázat k oltáři Českou Ludmilu, která tam byla vyobrazena. „ K té se modlím. Její jméno nosím. Vy jste z Čech, to jsme rádi. Poslední Češi zde byli asi před dvaceti lety.“ Mimo to jsem se dozvěděl, že sedmašedesátiletá babička má tři vnoučky v Kazani a že se naučila psát na počítači, používá internet a přináší ji to, jak říkala, velmi seriózní práci. Konkrétně mluvit nechtěla, protože by to ostatní v kostele mohli slyšet. Velmi mě překvapilo, jak centrum města vzkvétá. Postavené nové kamenné domy, nové památníky spisovatelům, nová radnice, nový plynovod a nové chodníky. Překvapivě tady to žije!!! Tady se věci vyvíjí a rostou. Ve městě je jeden kostel a tři mešity. Samozřejmě jsme neopomenuli jednu navštívit. Tamní mladý zástupce imáma nás provedl s vlídnou tváří po mešitě a dal krátkou přednášku o islámu. Snažil se nám odpovědět na všechny otázky. Jako správný imám, nám sděloval věci tak, jak je vidí Alláh, a on je velký a vznešený. Když si nebyl v něčem jistý, tak si vzal na pomoc Korán. Zeptal jsem se ho, kde studoval islám. Řekl nám, že je absolvent Ruské islámské univerzity v Kazani, kde se učil arabský jazyk, čtení Koránu, výklad Koránu, apod. Do vyprávění se tak vžil, že pro nás bylo velmi těžké se slušně vzdálit a poděkovat. Vesnice, na české poměry město, nás velmi překvapilo. Chtěli jsme přeci jen vidět tu pravou tatarskou vesnici. Vyrazili jsme pěšky do nedaleké vesnice za městem. Když jsme přišli na kopec a uviděli obrovskou asfaltovou silnici s velkým provozem, tak se naše ideály o klasické tatarské vesnici rázem rozplynuly. Těšil jsem se na nějaké klasické tatarské výrobky a výtvory. Byl jsem překvapen, když jsem narazil na tržišti a v obchodech jen na nekvalitní čínské zboží. Čínské výrobky jsou opravdu snad po celém světě. Chtěli jsme se najíst v restauraci na náměstí, když jsem žádal o menu, po chvíli přišla kuchařka s dotazem: „Na jaký den bych si to jídlo představoval objednat.“ S úsměvem jsem sdělil, že asi tak za půl hodiny. Protočily se jí panenky a říkala, že to není možné. Opět jsem si v duchu řekl, Rusko rozumem nepochopíš!!!