Kavkaz, Kavkaz, KAVKAAAAAAAAAAAAAAAZ.

Kafka - pa ruski

Nedávno jsem se opět dostal k (do) románu od Kafky – Zámek. Malinko mi to připomnělo současné ruské vyřizování v kancelářích, kterého mám v posledních dnech docela hodně. Níže je přepis dialogu mezi K., Hostinským (H.) a Černým (Č.). Červeně je uveden ruský styl.

K. Konečně na místě. Vystál jsem dlouhou frontu a jdu po hodině k okénku.

H. Volný pokoj k pronajmutí nemáme. Paní hraje solitare na počítači. Zvednutím oka mě zbystří.

K. Přespím v lokále. Potřeboval bych dokument, pro milici.

H. Musel by se přinést slamník z půdy. Máte vyplněný formulář? Já tady, ale stejně teď nemám razítko.

K. Přinesu ho sám. Nemáte nějaké jiné razítko, které by to mohlo nahradit?

Č. Tato vesnice patří zámku, kdo tu bydlí, musí mít hraběcí povolení. Stejně Vám ještě chybí dokument z komnaty 11.

K. Copak tady je nějaký zámek? Tam se musí taky?

Č. Ovšemže, jsem syn zámeckého kastelána Černý. Určitě, vy jste tam ještě nebyl?

K. A člověk, tady musí mít povolení k přespání? A vy tady musíte mít i propusk na kufry?

Č. Jistěže, nebo si myslíte, že nemusí? Samozřejmě, co si myslíte. A buďte trošku víc potichu. Tady se pracuje.

K. To si budu muset povolení opatřit. To já si pro ten propusk zajdu a pak se vrátím. (v lepším případě rozhovor pokračuje)

Č. A od koho pak? Teď už mají zavřeno.

K. No, od pana hraběte. Kdy mají otevřeno?

Č. Teď o půlnoci? Jen v úterý a ve čtvrtek od 15 hodin do 18 hodin.

K. Jsem zeměměřič. A hrabě mě sem povolal. Ale to já už tady nebudu. Jedu do Čech.

Č. Zeměměřič? Do Čech? Vy jste z Čech?

K. Pochybujete o tom? Pomocnici s přístroji přijedou za mnou zítra. Ano, jsem. Mám už sbalené kufry a zítra odjíždím. (V lepším případě rozhovor pokračuje.)

Č. Ověřím si to telefonicky. Haloo, zde Černý, pana kastelána…Spí? Někdo z podkastelánů…ááá pan Fric, mohl byste se laskavě informovat v ústřední kanceláři, zda je očekáván nějaký zeměměřič? Aha dík. Zkusím zavolat do komnaty 11, někdy tam bývají. Zdravím Věro Vladimírovno, Jak se daří? Dobře, dobře. Je tam prosím Tě Máša? Ne, není? Hmm…Ale mám tady slovanského bratra a potřebuje propusk na kufr. Hmmm. Díky. Měj se.

Jako bych si to nemyslel, sprostý prolhaný pobuda a možná ještě něco horšího a teď…zvoní telefon. Tak jsem si to myslela dobře. Nejde to.

Č. (Zvoní telefon) Ano, opět Černý…že jste se zmýlil? Sám šéf kanceláře že volal? To je podivné, podivné, jak to mam teď panu zeměměřiči vysvětlit? Ahoj Mášo, jo mám se dobře. Byla jsi na obědě? Opravdu? Hmm. To je dobré. Potřebovala bych propusk pro jednoho Čecha. Udělali byste to? Díky moc Mášenko.

Musím se vám pane zeměměřiči omluvit. Tak běžte si do komnaty 11 a silně zaklepejte, řekněte, že Vás posílám. Pak se sem vraťte.

K. Chci spát!! Mockrát děkuji.

H. Všichni ven, pan zeměměřič chce spát. Paní se pouští opět do karetní hry solitare. A přichází další respondent.

Není potom divu, že den uteče jako voda a člověk vyřídí jen několik málo formulářů, které stejně za pár dní nebude potřebovat. Hlavně ale, že mají lidé práci. Nebo to snad ani není práce?

Po návratu do Čech…

Už přes měsíc jsme doma. Z prosluněné Moskvy jsme se (já, Helča, Péťa a Eva) třetího května kolem šesté hodiny odpolední vrátily do zamračené Prahy… Péťa tmavovláska a Eva blondýnka Rusko opustily o několik dní dříve.
Asi budu mluvit téměř za všechny, když řeknu, že naše pocity z návratu byly rozporuplné… Na jednu stranu jsme možná byly rády, že už jsme zase doma, ale na druhou stranu… co nám v Rusku chybělo? Měly jsme svůj pokojíček, kterému jsme láskyplně říkaly domov, měly jsme co jíst a pít, s kým si povídat, co navštěvovat a obdivovat…
V Praze na letišti jsme se rozloučily s Péťou a s Helčou potom o něco později… A každá jsme odjely domů, ale už ne do našich pokojů na šestém patře… Hned v neděli ráno mi přišla smska: Míšo, s kým snídáš? Je to strašně divný… A bylo. Snídala jsem sama, ale aspoň jsem si dala marmeládu jako vždycky s Helčou.
Už na letišti v Moskvě jsme se domluvily, že se v pondělí musíme vidět a školu odložit až na další den, aby to nebyl takový šok. Tak jsme zašly na kafe a čokoládu. Když si Helča s Péťou horko těžko česky objednaly, přidala jsem svou historku z rána… Když jsem si totiž chtěla koupit lístek na tramvaj, přišla jsme do trafiky a zeptala jsem se: Dobrý den, máte lístky na metro? Paní se velmi zvláštně zatvářila a pronesla něco v tom smyslu, že určitě myslím na městskou a dala mi jeden lístek…
A tak nějak bylo všechno úplně jiné – lidé na ulicích se vyhýbali a když už náhodou do někoho strčili, tak se hezky omluvili. Přecpaná tramvaj se nám zdála liduprázdná, všichni chodili normálně oblečení, auta netroubila a pouštěla nás na přechodech, vlaky měly obvyklé zpoždění, razítka dostáváme v místnosti společně s podpisy, téměř nikde žádný policista, žádný pes-bezdomovec.. Všechno bylo tak obyčejné, až se nám po těch prapodivnostech, které jsou pro Rusko typické, zastesklo…
Líbilo se nám…