Demonstrace na Mayakovského náměstí

Při jedné procházce po Moskvě jsem narazil na demonstraci komunistů. Udělal jsem pro vás krátké video, abyste zažili alespoň trošku té atmosféry.

Maminčiny nové boty

Procházel jsem se jedno odpoledne po rušných bulvárech Moskvy, když jsem čekal na další hodinu. Jaro pomalu začalo, slečny začaly nosit krátké sukně a hlubší výstřihy. Samozřejmě s jarem přichází i jarní výměna obuvi a nových nákupů svršků. Objevil jsem nedaleko mé fakulty výborný krámek s botama. Nakoukl jsem do výlohy, a co mě nepraštilo přes nos? Hezké boty ještě za lepší cenu. V poměru na české koruny ty levnější přijdou na 15 000 Kč. Tak si tak říkám: "Mami, chceš ty napravo nebo nalevo? Asi ti koupím oboje."

Nepořádek v Moskvě

Jedno odpoledne jsem vyrazil s foťákem do okolí univerzity, abych vám ukázal, že i Rusové mají velký nepořádek kolem sebe. Například na jedné fotografii vidíte uprostřed chodníku díru společně s velkým množství bláta. Kolemjdoucím to nepřijde vůbec zvláštní. Láhve z umělé hmoty na ulici také nejsou žádnou překážkou. Nejvíce mě překvapil sud uprostřed ulice na kterém byl starý telefon. Vím, že vMoskvě nejsou jen špinavé ulice, což ostatně vidíte v následujícím příspěvku.

Jarní procházka po Moskvě

Pro frankofonní rusofily :-)

Pereslavl Zalesskij – ruská vesnice s čtyřiceti pěti tisíci obyvateli

Venkovská atmosféra malého ruského městečka na nás čekala v sobotu. Po dalším týdnu v Moskvě jsme potřebovali malý oddych, tak jsme využili nabídky fakulty, která pořádala výlet do Preslavl – Zalesskij (Jaroslavský region). Malé ruské městečko čítající asi čtyřicet pět tisíc obyvatel leží dvě a půl hodiny jízdy autobusem na severovýchod od Moskvy. Autobusem jsme vyjížděli z centra, takže jsme si museli s Kristin trošičku přivstat. Ve 8:45 jsme měli sraz před fakultou. Přišlo nás pět cizinců jeden Číňan, dva Thajwanci a my. V autobuse jsme rázem snížili věkový průměr na padesát jedna roků. Ze studentského zájezdu se vyklubal zájezd pro každého. Škoda, že jsme ještě někoho nevzali s sebou, napadlo nás, když jsme dosedli do poloprázdného autobusu. Byli jsme přivítání a po celou cestu nám průvodkyně vyprávěla, jakými místy projíždíme, co vidíme napravo, co nalevo a co jsme už projeli nebo to, co vidět nebylo. Dokonce pro nás připravila hru. Hádali jsme erby měst. Moc nám to s Kristin nešlo. Přeci jen nejsme ti praví odborníci na ruské erby. Za dvě a půl hodiny jsme byli na místě. Na první odpočinkové zastávce mě překvapila benzínová pumpa. Ke stojící cisterně s benzínem byl přidělán čerpací stojan a benzínka byla postavena. Vše jde lehce a snadno.

Krajina se rázem změnila hned za Moskvou. Vysoké budovy vystřídaly dřevěné domky podél cesty. Pole byla stále pokryta sněhem. Sluníčku na nebi nepřekážel ani jeden mráček. Bylo krásně modro. Jen v autobuse byla trošku zima. Kdybych si nevzal norský svetr a teplý kabát, asi bych umrzl. Pereslavl Zalesskij ( Pereslavl za lesem) má velmi dlouhou historii. Byl založen v roce 1152 a leží na břehu jezera Pleščejevo. Na mapě vypadá jezero jako hlavička od špendlíku, ale ve skutečnosti mi přišlo obrovské. Kromě jezera a slavného rodáka města Alexandra Něvského (ruský kníže, bojovník se Švédy a Tatary) je Pereslavl známý chatovou oblastí, uličkami lemující vyřezávané dřevěné chalupy, chrámem Proměnění Páně, Nikolským ženským klášterem, Nikitským klášterem, ale také místem vzniku ruského válečného loďstva. Jezero Pleščejevo je totiž jedním z míst, kde se vyvinula posedlost Petra Velikého mořem. Jako mladík zde studoval navigaci. Kousek za městem jsme v muzeu viděli jednu z jeho lodí jménem Fortuna. Během cesty jsme projížděli několika vesnicemi, kde se vždy hlavní ulice jmenovala Sovětskaja a vedlejší nesla název Leninova. Nejprve jsme navštívili ženský klášter, ve kterém bylo i muzeum rádií. Přišlo mi to malinko prazvláštní, ale co, Rusko rozumem nepochopíš. Po procházce klášterního komplexu nás řidič autobusu zavezl do tři sta metrů vzdáleného kostela. Rusko prostě rozumem nepochopíš. Potom nás čekalo ještě mnoho kostelů, a na břehu jezera muzeum Botik. Ve tři hodiny na nás čekal oběd. Opět nás autobus posunul o několik metrů do restaurace, v které nikdo kromě nás nebyl. Cestou jsem se s Kristin bavil o tom, jak nemám rád bramborový salát s vejci a zelnačku. Hádejte, co nás čekalo na stole? Jako předkrm jsme měli bramborový salát s vejci. Dobrý začátek říkal jsem si. Naštěstí polévka byla lososová a jako hlavní chod se podával vepřový plátek se sýrem a brambory. K pití byl jen teplý čaj. Malinko mi to připomnělo stravování v ostravské menze, kdy si k teplému jídlu můžete dát maximálně teplý čaj. Že by ještě pozůstatek sovětizace a prohra zdravého rozumu? Jako zákusek jsme dostali takové zakroucené těsto. Oběd byl dobrý. U stolu společně s námi seděly čtyři dámy (viz. video), které měly druhé jídlo v sobě naházené, když jsem dojídal lososí polévku. V Čechách se všeobecně jí rychle, ale takovou rychlost jsem ještě neviděl. Jedna paní říkala, že sice lososí polévku nejí, ale když je zadarmo, tak proč ne. Nepřipomíná Vám to něco? Nám trošku ano. Kristin na to reagovala otázkou: „Prosím tě Aleši, jaký je teď rok? 1981?“ S úsměvem jsem dodal, že to tak vypadá. Za chvíli se však Kristin poopravila: „Nebo snad 1975?“ Kopali jsme se možná neslušně nohama pod stolem. Nakonec jsme zůstali u stolu sedět samy, dámy už to do sebe naházely a šly čekat ven. „Dal bych si ještě zmrzlinu,“ říkám Kristin. V restauraci bohužel pohár možné získat není, ale servírky nás posílají do protějšího obchodu. Ceny jsou poloviční jako v Moskvě. Dáváme si výbornou zmrzlinu. Když nás uvidí přejedené důchodkyně. Rozbíhají se hromadně pro zmrzlinu taky. Malinko jako na školním výletě ve třetí třídě. „Jééé ty máš lízátko? Já chci taky. Nejméně dvě.“ Hehehe. Odjíždíme, celý autobus lízá zmrzlinu. Docela mě cesta utahala, nebo spíš jídlo. Usínám a probouzím se až před dalším klášterem. Už to na mě působí vše podobně. Na zlatých kopulí se odráží sluníčko, modrá obloha, venku zima a naše úžasná průvodkyně vypráví o historii. Do Moskvy jsme dorazili až v půl desáté v noci. Výlet to byl super, ale na náš vkus moc organizovaný. To asi protože nejsme zvyklí na skupinové průvody.

Ázerbajdžánská kamarádka Vusalya

Asi před třemi týdny jsem u nás na koleji potkala mladou ženu s hrozně roztomilým děťátkem na rukou. Protože se ráda seznamuji, hned jsem ji oslovila a začaly jsme si povídat. Zjistila jsem, že se jmenuje Vusalya, je o dva roky mladší než já, studuje stomatologii, její dcerce Lejle je 9 měsíců a do Moskvy přijela jako doprovod svého muže, který na MGU dělá doktorát.

Vusalya je velice přátelská a otevřená. Díky ní jsem měla možnost trošku poodhalit ázerbájdžánskou kulturu a styl života.

Většina obyvatel této země jsou muslimové, šiité. Vusalya patří mezi ně, ale je velice umírněná a navíc mnoho let žila i v jiných státech východní Evropy. I přesto však dodržuje většinu ázerbajdžánských a islámem inspirovaných tradic. Má k nim respekt. Setkala se s jiným - západnějším stylem života, ale přesto zachovává zvyky a pravidla, ve kterých ji vychovali její rodiče.
Jejího muže jí vybral otec a zasnoubeni byli 3 roky před svatbou. Jejich vztah byl po celou dobu čistě kamarádský a sama mi říkala, že se vstupu do manželství bála, protože svého nastávajícího znala jen málo. Teď už spolu mají Lejlu a myslím, že ačkoli jejich vztah není postaven na nějakých vášnivých citech, spojuje je pouto založené na respektu, toleranci a úctě jednoho ke druhému.

Vusalya sice nechodí zahalená, ale nejí vepřové, nepije alkohol, modlí se, dodržuje ramadán atd. Má také obrovskou, pro mne až nepochopitelnou, úctu k rodičům svého manžela. Vzhledem k tomu, že dneska musela kvůli nevydařené registraci odjet nazpět do Baku, bude nyní až do návratu svého manžela bydlet u jeho rodičů, ačkoli ti její také žijí v Baku. Bylo na ní vidět, že je jí to líto, ale bere věci a pravidla tak, jak jsou. Neprotiví se jim, i když někdy sama přiznává, že jsou věci, se kterými nesouhlasí.

Avšak většina oblastí jejího života je náboženstvím a tradicemi skutečně poznamenána. Vusalya se například prakticky nestýká s jinými muži. Sama mi říkala, že její sousedé tady v Moskvě na koleji jsou sice hrozně fajn, ale nemá ráda, když se s ní pořád "ti kluci baví." Také když za mnou přišli do pokoje mí kamarádi (kluci), byla velice nesvá. To Lejla byla nadšená ze všech. Takové děťátko bych jednou chtěla mít. Absolutně nikoho se nebála, ode všech se nechala nosit atd.

Lejlu chce Vusalya vychovávat mnohem volněji. Ale jak sama řekla, bude ji chránit před nebezpečím ve světě stejně, jako to do sňatku dělali její rodiče. Po sňatku se této činnosti chopil její muž.

Některým tohle všechno nejspíš připadá nepochopitelné a někdo možná Vusalyu i lituje. Ale tohle je spíš způsobeno tím, jak málo toho skutečně všichni víme o islámu a o muslimské kultuře. Říkám to podle sebe, protože vím, jak se na islám (a vlastně na většinu věcí, o kterých vím jen z médií a knih) dívám já.

Pro Vusalyu je také mnoho věcí v našem životě nepochopitelných, ale v žádném případě jimi nepohrdá. Myslím, že Vusalya je jedna z osob, která by nám na Západě měla vyprávět o islámu. O takovém, kterého bychom se nebáli. O takovém, jakým islám nejspíš skutečně je, když se nenecháváme ovlivňovat pouze médii.

Vusalya je asi typickou představitelkou muslimů z Baku - sama to o sobě říká a vzhledem k tomu, že jiné Ázerbajdžánce neznám, tak pro mne typická je.

Samozřejmě, že jsou v Ázerbajdžánu oblasti, kde je všechno mnohem rigidnější, ale ve městech bude asi většina muslimů přistupovat ke své víře podobně. Nikomu ji nevnucují, berou ji výhradně jako osobní záležitost a na vyznání druhých se dívají s respektem.

Praní prádla - další ruský Babylon

Stojím a mrznu před zamčenými dveřmi do prádelny. Křiklavě červený nápis Prádelna, spíše připomíná veřejný dům. Oknem, které nejde zavřít, pěkně táhne. Občas si kýchnu. Ponožky jsem nechal na pokoji, takže mi mrznou trošku i nohy. Opět po třech týdnech jdu prát prádlo. Prádelna otevírá v jednu hodinu odpoledne. Přicházím za pět minut jedna, abych nemusel stát frontu. Jsem čtvrtý na řadě. Vzhledem k tomu, že ostatní měli jen jednu tašku se špinavým prádlem, vyjdou na mě dvě zbylé pračky. Je jedna hodina deset minut, stále je zamčeno a přichází další lidi se špinavým prádlem. Malinko v duchu nadávám, kde se asi paní zdržela. To jsem si s sebou chtěl vzít knížku na čtení, ale říkal jsem si, že to nemá smysl, že budu čekat jen pět minut. Je dvacet minut po jedné. V duchu kleju a představuji si onu dámu, která to má vše na starost, na nákupu, nebo s řízkem v puse. Říkám si, že už prostě musí brzy přijít. První lidé vzdávají čekaní, posouvám se na třetí pozici. Šance, že budu prát bez čekání na pračku je větší. Je půl druhé, pomalu chci vzdát čekání, ale říkám si, vydrž ještě pět minut. Procházím se po malé chodbě, všechny nápisy a cedule mám přečtené nejméně třikrát. Vydržel jsem deset minut, zůstali jsme už jen tři. Poslední šance, ta ženská se tu prostě musí objevit. Dávám si posledních třicet vteřin, jinak už půjdu. V tom se otevřou dveře a klidným tempem s rohlíkem v puse přichází madam. Bez hnutí oka, či slov o pardónu odemyká dveře a pouští nás dovnitř. Konečně plním bubny pračky. Čekal jsem jen 45 minut. Za půl hodiny bude vypráno, doufám, že na sušičku už fronta nebude. Opravdu je těžké naplánovat si den, zvláště pak to, co by člověk chtěl všechno stihnout.

Kultura ruského divadla - s kulmou v ruce

V neděli večer jsme vyrazili do Moskevského akademického divadla nesoucí jméno ruského prozaika Vladimíra Majakovskeho. Popravdě ruský prozaik to byl asi jen proto, že psal rusky. Narodil se totiž v Gruzii a jeho matka byla Ukrajinka. Do divadla jsme šli již po druhé, poprvé to bylo minulý týden, kdy jsme zhlédli Dostojevského divadelní hru Bratři Karamazové. Velmi se nám hra líbila, tak jsme si řekli, že bychom mohli jít ještě na hru Gogola – Revizor. Šlo nás asi patnáct. Divadlo jsme našli bez větších problémů. Jen Kristina s Floriánem se někde zapomněli. Doběhli na představení v poslední vteřině. Těšili jsme se, protože minulá hra byla opravdu vydařená. Po schodech jsme vystoupali na balkón, kde jsme měli sedět. Bohužel dveře byly zamčené, tak jsme si museli jít sednout o patro níž. Všichni diváci již seděli na svých místech a nám nezbývalo než si najít taky místečko. Bohužel, všechna dobrá místa byla už obsazena. Buď jsme viděli půl podia vertikálně, nebo horizontálně. Nakonec jsme dosedli pokrouceni a mezi hlavami rusů se snažili vidět alespoň trošku děje, který se odehrával na jevišti. Chvílemi jsem si připadal jako na tenise, kdy se hlava pohybuje zprava doleva a zleva doprava, aby stíhala míček. Vždy, když už jsem našel klidnou pozici, kde jsem chvíli viděl, tak se obrovská ruská hlava s trvalou pohnula a můj výhled byl opět ten tam. O dvě řady níž seděli mladí studenti, kteří se neustále vybavovali a hráli si s mobilními telefony. Volně odcházeli, takže to chvílemi vypadalo jako mexické vlny, když je ostatní pouštěli projít. Do toho opět ta velká ruská hlava. Byla to spíše hra stínů. Jednu řadu před místem, kde jsem seděl, byly dvě padesátnice, které sledovaly představení s neustálým komentářem a hihňáním. Vrchol ovšem byl, když jedna z nich vytáhla z igelitové tašky rozebranou kulmu a začaly ji hlasitě montovat dohromady. Bavily se o její funkčnosti a ukazovaly si, jak funguje. To už i na mě bylo moc. Poslal jsem směrem k nim: „ňňňň ňňňň ňňňň“. Dámy to nepochopily a kulma je naopak přitáhla více než Gogolův Revizor. V tom se ozval mobilní telefon a nějaká ruská Máša vysvětlovala docela nahlas, že je v divadle, ať ji zavolají později. Kulma už byla složena, ale diskuze dam neutichla. Naklonil jsem se k nim a poklepal na záda. „Chodba je tamtím směrem, bavit se můžete tam,“ řekl jsem hlubokým hlasem. Dámy konečně ztichly. Kulma zmizela zpět v igelitce. Markéta, Alča, Verča a Petra seděly kousek opodál a jejich představení naopak narušovala skupinka vojáků, sedících za nimi. Kromě lehkého kopání do sedaček, komentářů stačili vojáci pozvat holky ještě během představení na rande a požádat o telefonní číslo. Kluci neuspěli. V druhé půlce naštěstí někteří lidé odešli, takže jsme se přesunuli na lepší místa k sezení. Někteří mladší svítili mobily a pouštěli si videa. Jedna dívka se dokonce uprostřed představení česala a koukala do zrcátka. Asi stárnu, nebo nevím. Z Revizora jsem si toho moc neodnesl a to jen díky ruským divákům. Nejlepší byla ale stařenka, která seděla za mnou. Řekl bych, že musela být skalní faninka divadla nebo žena režiséra. Její ruské BRAVÓÓÓ znělo po představení hned několikrát. Nechápu, jak z představení mohla něco mít.