Konečně se usedám k počítači, abych vám v jednom z posledních příspěvků našeho ruského blogu přiblížil cestu do bývalého carského sídla, ano do Petrohradu. 
Město na řece Něvě je druhým největším průmyslovým, vědeckým a kulturním centrem Ruské federace. Někteří z Vás si ho pamatují pod starým názvem Leningrad, který byl užíván od roku 1922 do roku 1991. Petr I. Veliký nechal vybudovat Petrohrad počátkem 17. století. Tato základna sloužila (ží) především jako výchozí strategické místo pro udržování a rozšiřování carského (dnes ruského) vlivu v baltském regionu. Město bylo postaveno na mokřadech a bažinách. Z nařízení cara musel každý příchozí do města přinést kámen pro zpevnění podlaží pro stavbu domů. Nikoliv nadarmo se Petrohrad nazývá Benátkami severu.
Ano, určitě není Petrohrad Kavkazem, není to ani Tatatrstán či Mordovie. Variabilita ruských měst a regionů je obrovská. A je dobře, že tomu tak je. Je dobře, že i silná sovětizace nezničila všechny jedinečné kultury a způsoby života. I když v dnešní době je to spíše kitajizace (Kitaj – rusky Čína)
, která se dostává do popředí nejen v Rusku. Petrohrad má Genius loci ukryt pod krásou budov a usměvavých lidí, které nikde jinde v Rusku neuvidíte. Když se procházíte po Něvském prospektu, máte pocit, že stojíte na pupku světa. Možná to dělají kanály, přes které vedou malé mosty. Vždy vycházíte trošičku na horu a vidíte širokou, přeplněnou ulici lidí a aut.
Malinko se pootočíte a pod Vámi zrovna projíždí malá lodička, v pozadí se tyčí zářící zlaté kopule chrámu Spasu na Krovi, postaveného po vzoru chrámu na Rudém náměstí v Moskvě Vasiliju Blaženého. Jednotlivé kanály a mosty byly po tři staletí ve městě postupně budovány. Ve skutečnosti byl první kanál vybudován jako ochranný val, po něm přišel druhý, třetí, čtvrtý až k poslednímu. Původně měly valy sloužit jako strategická ochrana proti nepřátelům.
První, co Vás v pětimilionové metropoli překvapí, oproti Moskvě, je vstřícnost a úsměvy lidí. V metru do sebe nikdo moc nestrká, slyšíte slova jako: „Pardon. Promiňte. S dovolením.“ Takové výrazy v Moskvě moc slyšet nejsou. Ale abych se dostal k naší výpravě. Snad poprvé v historii jsme vyrazili v převaze kluků. Jeli jsme ve složení Michal, Florián, Honza, Monča, Market a já. Jinými slovy 4:2. 
Vzpomínám na Tatarstán, kde jsem si chvílemi připadal opravdu trošku jako arabský šejk, tam to bylo 1:6. Tak mě napadlo, jak hrála vlastně Itálie fotbal? Ale to je vlastně jiná kapitola. Né, Maky?
Podařilo se nám sehnat ubytování ve dvou petěrburských rodinách. K vlaku na nás přišla čekat naše hostitelka - krásná, mladá, inteligentní, půvabná, šarmantní, energická, okouzlující, štíhlá a blonďatá ruská studentka Marina. V první chvíli nám s Michalem vypadla všechna slova nad šarmantní Marinou. 
Mrkli jsme na sebe jedním okem, pokrčili čelo a vyšpulili trošku rty, tak jak to dělají znalci dobrého jídla, když ochutnají nějakou vyníkající laskominu, a oba jsme věděli, že se nám v Petrohradě bude určitě moc líbit. Maky, která s námi byla ve tříčlenné skupině, se moc nadšeně neusmívala. Nu což, jak říkám 4:2. Cheche. 
Vlakem z Moskvy je Petrohrad vzdálen asi devět hodin. Vlaky v Rusku na rozdíl od Česka jezdí přesně a jsou pohodlné. I přes pohodovou jízdu jsme uvítali ranní sprchu v Marinině bytě, respektive bytě rodičů, kteří nám zatím připravili vydatnou snídani. Byli jsme nad míru spokojeni. Vykoupáni a najedeni jsme se mohli bez těžkých baťohů vydat prohlédnout perly Petrohradu.
Čtyři dny jsme chodili petrohradskými uličkami, viděli jsme toho mnoho, jen z krátkého výčtu zmíním: Ermitáž, petrohradskou pevnost, bílé noci, půlnoční otevírání mostů, katedrály, letní palác Petra Velikého, Zimní palác (Versaille východu), Jantarovou komnatu, Puškinovo divadlo, Dostojevského domy, Auroru, Senátní náměstí, katedrálu Alexandra Něvského, zkrátka mnoho klasicistních staveb a nejen jich, jsme stihli vidět v obrovském Petrohradu. Po celou dobu jsme skoro ke každému domu, ulici, mostu, zákoutí měli 
Marínin výklad, co se tam a tam odehrálo a proč a jaké to mělo následky, atd. Opravdu klobouk dolů, co ta holka zná o Petrohradu.
Běhemcesty jsme se dozvěděli od Maky, že vlastně Kroměříž je takovým malým Petrohradem. Procházeli jsme kolem krásných fontán a Maky říká: „Tož to je jak u nás v Kroměřížu.“ Pokývali jsme uctihodně hlavami a pokračovali dál. Po chvíli, když procházíme kolem obrazů v Ermitáži, u kterých byste potřebovali 20 let, abyste se stihli zastavit u každého exponátu alespoň na jednu minutu, Maky s kamennou tváří povídá: „ Teda kluci, to je jako u nás v Kroměřížu.“ Procházíme kolem klasicistních budov v centru města a Maky opět pronáší svou kouzelnou větu. Věděl jsem, že Kroměříž je hezké město a jestli každý občan dělá takové PR Kroměříži jako Maky, tak tam musí mít stále plné hotely turistů. Samozřejmě, že se pro nás s Michalem stala Kroměříž trošičku modlou a při jakémkoliv údivu, a nebylo jich po málu, jsme se Maky ptali: „Maky, to je jak u Vás v Kroměřížu?“ Maky jen pokyvovala hlavou. Tož sranda byla.
Ano, Petrohrad nás opravdu okouzlil. Nevím, zdali to způsobila Marina či příjezd ze špinavé Moskvy, ale každopádně stojí Petrohrad za vidění a když nemáte zrovna cestu kolem, přijeďte alespoň do Kroměříže, tam mají taky všechno.
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
