Už přes měsíc jsme doma. Z prosluněné Moskvy jsme se (já, Helča, Péťa a Eva) třetího května kolem šesté hodiny odpolední vrátily do zamračené Prahy… Péťa tmavovláska a Eva blondýnka Rusko opustily o několik dní dříve.
Asi budu mluvit téměř za všechny, když řeknu, že naše pocity z návratu byly rozporuplné… Na jednu stranu jsme možná byly rády, že už jsme zase doma, ale na druhou stranu… co nám v Rusku chybělo? Měly jsme svůj pokojíček, kterému jsme láskyplně říkaly domov, měly jsme co jíst a pít, s kým si povídat, co navštěvovat a obdivovat…
V Praze na letišti jsme se rozloučily s Péťou a s Helčou potom o něco později… A každá jsme odjely domů, ale už ne do našich pokojů na šestém patře… Hned v neděli ráno mi přišla smska: Míšo, s kým snídáš? Je to strašně divný… A bylo. Snídala jsem sama, ale aspoň jsem si dala marmeládu jako vždycky s Helčou.
Už na letišti v Moskvě jsme se domluvily, že se v pondělí musíme vidět a školu odložit až na další den, aby to nebyl takový šok. Tak jsme zašly na kafe a čokoládu. Když si Helča s Péťou horko těžko česky objednaly, přidala jsem svou historku z rána… Když jsem si totiž chtěla koupit lístek na tramvaj, přišla jsme do trafiky a zeptala jsem se: Dobrý den, máte lístky na metro? Paní se velmi zvláštně zatvářila a pronesla něco v tom smyslu, že určitě myslím na městskou a dala mi jeden lístek…
A tak nějak bylo všechno úplně jiné – lidé na ulicích se vyhýbali a když už náhodou do někoho strčili, tak se hezky omluvili. Přecpaná tramvaj se nám zdála liduprázdná, všichni chodili normálně oblečení, auta netroubila a pouštěla nás na přechodech, vlaky měly obvyklé zpoždění, razítka dostáváme v místnosti společně s podpisy, téměř nikde žádný policista, žádný pes-bezdomovec.. Všechno bylo tak obyčejné, až se nám po těch prapodivnostech, které jsou pro Rusko typické, zastesklo…
Líbilo se nám…
Asi budu mluvit téměř za všechny, když řeknu, že naše pocity z návratu byly rozporuplné… Na jednu stranu jsme možná byly rády, že už jsme zase doma, ale na druhou stranu… co nám v Rusku chybělo? Měly jsme svůj pokojíček, kterému jsme láskyplně říkaly domov, měly jsme co jíst a pít, s kým si povídat, co navštěvovat a obdivovat…
V Praze na letišti jsme se rozloučily s Péťou a s Helčou potom o něco později… A každá jsme odjely domů, ale už ne do našich pokojů na šestém patře… Hned v neděli ráno mi přišla smska: Míšo, s kým snídáš? Je to strašně divný… A bylo. Snídala jsem sama, ale aspoň jsem si dala marmeládu jako vždycky s Helčou.
Už na letišti v Moskvě jsme se domluvily, že se v pondělí musíme vidět a školu odložit až na další den, aby to nebyl takový šok. Tak jsme zašly na kafe a čokoládu. Když si Helča s Péťou horko těžko česky objednaly, přidala jsem svou historku z rána… Když jsem si totiž chtěla koupit lístek na tramvaj, přišla jsme do trafiky a zeptala jsem se: Dobrý den, máte lístky na metro? Paní se velmi zvláštně zatvářila a pronesla něco v tom smyslu, že určitě myslím na městskou a dala mi jeden lístek…
A tak nějak bylo všechno úplně jiné – lidé na ulicích se vyhýbali a když už náhodou do někoho strčili, tak se hezky omluvili. Přecpaná tramvaj se nám zdála liduprázdná, všichni chodili normálně oblečení, auta netroubila a pouštěla nás na přechodech, vlaky měly obvyklé zpoždění, razítka dostáváme v místnosti společně s podpisy, téměř nikde žádný policista, žádný pes-bezdomovec.. Všechno bylo tak obyčejné, až se nám po těch prapodivnostech, které jsou pro Rusko typické, zastesklo…
Líbilo se nám…
1 komentář:
Mi se po Vás stýská, holky. A už se to krátí i nám. Ježišmarjá. Já se asi zblázním...
Okomentovat