Originál!

Умом Россию не понять,
Аршином общим не измерить:
У ней особенная стать -
В Россию можно только верить.
(Ф. Тютчев)

Kufr nebo mimino?

O lala, je to neuvěřitelné, ale i po měsíci mě Rusko dokáže stále šokovat. Naposledy tomu bylo, když se tu na pár dní zastavila Rosi s Inou. Protože si holky naplánovaly cestu do Petěrsburgu, poprosily mě, jestli by si u mě na kolejích nemohly nechat kufry. Říkal jsem si, proč by ne. Doprovodil jsem je k nočnímu vlaku na Leningradské nádraží, zamával a doufal, že se v pořádku ve středu ráno vrátí. V duchu jsem si říkal, že i přestože nemluví rusky, tak to zvládnou. S Rosi jsme byli společně v Indii, tak průpravu měla. Pravda, ale Rusko není Indie. V Rusku se mluví rusky. A když ne rusky, tak pak možná ještě rusky. Přihodilo se i to, že dáma v kiosku nechtěla prodat zboží zákazníkovi, jen protože na ni mluvil anglicky (alespoň dle příběhu jednoho mého profesora). Holky Petěrsburg zvládly. Jednu z prvních vět co mi po příjezdu řekly, bylo: „ Aleši, vybral jsi špatné město pro studium. Petěrsburg je nádherný, více západní, s lepší architekturou a také lidé se tam lépe oblékají.“ Inu, pojedu se tam alespoň podívat, jestli měly holky pravdu.

Ale zpět k šokujícímu zážitku s kufry. Když jsem holkám zamával na nádraží na rozloučenou, vydal jsem se zpět na koleje s černým a červeným kufrem. Dovnitř korpusu a posléze budovy jsem se dostal bez problému. Kufry stály v rohu mé malé skromné místnůstky. Ve středu dopoledne jsem si naplánoval, že kufry vezmu do školy, kde je nechám v úschovně a večer je holkám předám. Sjel jsem výtahem z šestého patra do přízemí. Zdravím ochranku, která mě posléze zastavuje a ptá se mě, kde mám PROPUSTKU PRO KUFRY!!! Ptám se ho ještě jednou, zdali by mi mohl zopakovat to, co mi právě řekl. „Máte propustku pro kufry?“ Zírám, v duchu pěním a ptám se na co? „Abyste mohl odvézt tyto dva kufry z budovy, potřebujete na to potvrzení,“ říká mi ochranka. Vysvětluju, že kufry nejsou moje a že proto nepotřebuju propustku. Moc jsem tomu nepřidal, náhle jsem se skoro ocitl na listině zlodějů kufrů. Rozhodl jsem se, že kašlu na ochranku a dal jsem se do kroku. V tu chvíli mi zatarasil cestu druhý vyšší chlápek z ochranky. Prát se mi s nimi nechtělo, asi bych je ani oba neudolal a hlavně měli u pasu pistoli, sice v pouzdru, ale měli. Nechal jsem si vysvětlit, kde je možné získat propustku pro kufry. V hlavě se mi honily vše možné nadávky. Vystál jsem kratičkou frontu, paní za stolem se na mě podívala a zeptala, co potřebuju, vysvětlil jsem ji podstatu věci. Vyplnila malý kousek papíru a podala mi ho. Když jsem se ji ptal, proč se to tak dělá, odvětila mi, že to prostě tak je. A basta šmitec. Ochranka mi vzala moji propustku a propustku na kufry. Jeden mě hlídal, abych asi neutekl a druhý to vše z těch propustek začal opisovat do velkého sešitu. V duchu se mi honila slova jako „magoři, blázni, etc.“ Ale vím, že oni za to nemohou, za to mohou ti nahoře, kdo takové kraviny vůbec vymýšlí. Ochranka mi podala propustky a šel jsem dlouhou mramorovou chodbou z budovy. Při výstupu z budovy mi další ochranka vzala propustky, opět vše zapsala do knihy a až poté jsem mohl jít.

Při příchodu do školy, jsem chtěl dát kufry do úschovny pro studenty. Paní mi sdělila, že kufry brát nesmí a přitom na mě mávala nějakým kusem ušmudlaného papíru, že to tam je vše napsané. Leda, že bych došel do kanceláře číslo 153 a tam mi dají povolení, abych tam kufry mohl nechat. Ach!!!!! Další série neskutečných přirovnání se mi honila v hlavě. Hodina ve škole mi zvolna začínala a já běhal s kufry po kancelářích, v kterých stejně nikdo nebyl. Nakonec jsem se rozhodl, že prostě dvě šatnářky přesvědčím, že to prostě musí risknout i za cenu toho, že budou mít „průšvih“. Podařilo se. Kufry jsem musel umístit do rohu místnosti plné kabátů, aby na ně nikdo neviděl. Šílené!!! Byl jsem moc rád, až když jsem vracel kufry kamarádkám. Přišlo mi, že mít dva kufry v Moskvě je horší než mít jedno plačící mimino. Ale kdo ví, třeba za pár let budu mluvit jinak :)

Sníh, obleva, mráz, pád, slzy a Pasternak

V posledních dnech se nám příspěvky malinko posunuly k bulváru. Jako by to snad reflektovalo současnou mediální scénu ve světě, nebo jsme prostě měli hodně párty. Oboje je pravda. Věřím, že po vyčerpávajícím dni si raději lidé přečtou článek, dnes už spíše prohlédnou obrázky, než aby si dopřáli přísun „kvalitních informací“ – není divu. Žijeme ve světě informací a ony se na nás ženou ze všech směrů. Přesto se pokusím vás zaujmout dnes s minimem fotografií o tom, jak to vypadá v Moskvě. Kromě velkých mrazů, které vystřídala obleva, aby potom mohlo opět znovu napadnout několik centimetrů nového sněhu, se tu děje každý den mnoho věcí. Na zasněžených a uklouzaných chodnících padáme k zemi. Minulý týden jsem se rozcápl hned třikrát a to ke všemu v jeden den. Naštěstí nejsem sám, kdo padá. Včera upadl i Němec Florián a má dvě obrovská tmavě modrá jelita, takže se z něho stal zvolna kráčející a malinko kulhající matematik. Traktory stále vyhrnují chodníky. Ale další obleva se blíží. Společně s oblevou jsem zahlédl i několik plačících dívek. Naštěstí to nebyla žádná česká ani slovenská kopretina, ale dvě nezávisle na sobě plačící Rusky. Jedna držela v ruce růžovou velkou růži a slzičky měla hodně na krajíčku, tvářička se jí klepala. Kousek od ní stál Rus, který ji o něčem dost divokým tempem přesvědčoval. Naštěstí jsem jen procházel okolo. Ale říkal jsem si, že takhle hezky a upřímně plakat jsem dlouho nikoho neviděl. Zní to divně, ale je to tak. Druhou plačící ruskou slečnu jsem viděl ve škole. Stála na chodbě oděna do krásného kožichu a slza ji stékala po tváři. Přesto vypadala mile. Že by Rusky byly hezké, jen když pláčou? To snad ne! To je malinko zvrhlé. Kousek opodál seděli dva kluci, o něčem se vehementně dohadovali. Jednomu bylo tak osmnáct, ale na stoličce seděl jako osmanský paša. Pupek se mu převaloval přes pásek u kalhot. Druhý byl štíhlejší a spustil na mě rychlou ruštinou, jestliže náhodou nevím, zdali Pasternak (ruský básník a prozaik) ještě žije. Že se právě teď o tom s kolegou baví a nemohou se dohodnout. Bohužel jsem je nedokázal stoprocentně rozsoudit, ale do řeči jsme se potom dali. Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla a dohodli se na tom, že někdy něco společně podnikneme. Tak uvidíme jak to s nimi bude. Ale myslím si, že fajn, hlavně když po chodnících nepotečou proudy vody díky oblevě a uplakým Ruskám.

Prostě bazén

Nedlouho po příjezdu do Moskvy jsem zatoužila i po jiném druhu pohybu, než je pomalé přesouvání se od vitríny k vitríně v muzeu. Podle zápachu chlóru v korpuse A mě napadlo, že by se v tak obří budově, jako je Lomonosova univerzita, mohl skrývat bazén. Móňa mi sice tvrdila, že chlórem páchnou tak akorát čerstvě uklizené toalety a nikoliv bazén , ale nenechala jsem se odradit a po týdenním pátraní jsem zjistila, že plavat se ve škole opravdu dá, ne však bez lékařské „správky“. Po dalším týdnu pátrání a hodinovém čekání u doktorky (ordinační hodiny jsou v Rusku spíše orientační, museli jsme si ji přivolat mobilem), jsme s Honzou vzácný papír obdrželi.
Hrozně ráda bych poradila ostatním, kam si pro „správku“ zajít, ale paní lékařka nás mile, ale jasně upozornila, ať se nikomu ani slůvkem nezmiňujeme, že jsme u ní vůbec kdy byli. Prohlídku ovšem provedla velmi důkladně, dívala se mi i mezi prsty na obou nohách, člověk nikdy neví, že.
Když jsem bazén ještě ten den šla omrknout, velmi příjemná paní mi vysvětlila všechna pravidla, která je nutná dodržovat. Nebylo jich málo. Paní byla opravdu milá, ale možná to bude tím, že prý, jak tvrdí Aleš, dost nasává. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, asi má pravdu, byla trošku … vláčnější. Ale hodná.
Po všech peripetiích jsem dneškem odstartovala své pohybové aktivity v Rusku. S úsměvem, o kterém si myslím, že je milý, jsem se zeptala odbarvené slečny u pokladny, jestli mi může poradit, že jdu plavat poprvé. Neřekla ani bů, ušklíbla se, vzala mi můj studijní průkaz, správku a rukou mávla doprava. Pochopila jsem i tak.
Voda byla teplá, plavčice se mračila a luštila sudoku. V každé dráze šnečím tempem plavalo zhruba pět nadšenců, důchodců s barevnými modely „šápoček“. Byla jsem hrozně happy, že v mé dráze jsou jen tři . Ale jen do té doby, co se ženščina přede mnou zastavila, plyvla do vody a hlasitě se vysmrkala. Trošku se mi zvedl žaludek, ale rozhodla jsem se to brát sportovně. Přece jen jsem ale nakonec odešla trošku dřív, protože ve vedlejší dráze se strhla hádka dvou drsných chlapíků ve starodávných modelech brýlí, kteří do sebe vrazili. Nemusím být u všeho.

Buchalova - párty na ruský způsob

Muzeum druhé světové války

„Smrt německým zachdatčíkam“ je nápis na rudé sovětské vlajce, která vlaje nad miniaturou zničeného Berlína po druhé světové válce. Tak nás uvítalo velké muzeum věnované sovětským hrdinům padlých za druhé světové války. Jak už je v Rusku zvykem, vše je tu obrovské, pak ani muzeum sovětských hrdinů, nesmí být pozadu. Překvapilo mě, že muzeum je na evropské úrovni, neváhal bych ho srovnat s muzeem ve Verdunu nebo Arromanches (Omaha beach) ve Francii. Přes ukázky dobových uniforem, zbraní, dopisů, vyznamenání a fotografií nechyběla ani doprovodná videa. V muzeu jsme byli asi tři hodiny, za sedmdesát rublů se to určitě vyplatilo.

Всемирный Русский Народный Собор

Celosvětové ruské národní shromáždění (BPNC) je mezinárodní občanská organizace a fórum, jehož cílem je každoročně diskutovat o současnosti a budoucnosti Ruska. BPNC se zúčastňují představitelé vlády, lídři společenských organizací, zástupci tradičních ruských církví, vědci a představitelé kultury a členové ruských spolků v zahraničí.

BPNC existuje od roku 1993 a každoročnímu shromáždění předsedá Nejsvětější Patriarcha Moskevský a celé Rusi, Alexej II. Poslední „sobor“ se konal 20. – 22. února 2008 v kremelském Paláci sjezdů. Letošní „sobor“ byl zasvěcen dětem a mládeži a jeho hlavním tématem byla budoucnost pokolení – národní vlastnictví Ruska.

Já jsem měla možnost zúčastnit se úvodního ceremoniálu, který proběhl v Paláci sjezdů 20. února. Bylo to neuvěřitelné. A myslím, že jsem zase o trošičku víc poznala tuto zvláštní zemi a její ideu.

Na BPNC bylo několik tisíc návštěvníků-kromě studentů, tam byli samozřejmě představitelé pravoslavné a také katolické církve (zástupce jiných církví jsem bohužel neviděla), členové různých obranných, vojenských a bezpečnostních struktur Ruské federace, vědci, slavné osobnosti ze všech oblastí kulturního života a zástupci ruské vlády.

Myslím, že hlavním cílem BPNC a nejspíš i ruské vlády je obnovení ruské ideji, která se rozpadla s rozpadem SSSR. Hlavními atributy této nové ruské ideje jsou pravoslaví a patriotismus.

Na BPNC to na mě dýchalo na každém kroku-kromě proslovů ruských nejvyšších představitelů pravoslaví a vlády se toto téma objevovalo i v hudebních a tanečních představeních, v kostýmech všudypřítomných ruských krásek, v nekonečné módní přehlídce správných oděvů pravoslavných žen, v nespočetných stáncích s různými tématy (například jeden stánek reprezentoval Klub budoucích voličů VOLBA), v představeních historických skupin atd. Nad tím vším se ze stropu vznášel nápis „Obnovme naše tradice“.

Avšak některé věci již k ruské ideji měly mnohem dál – kostýmy reprezentující bývalé republiky SSSR či neustálé opěvování slovanské vzájemnosti. Já osobně se tedy domnívám, že jednou z neoficiálních součástí nové ruské ideji je také skrytý imperialismus přetrvávající z dob SSSR.

Bylo to opravdu působivé a například když zněla ruská hymna a všichni jsme tam stáli a dívali se na pódium, kde vlála ruská vlajka, úplně mě zamrazilo. To se mi děje vždycky, když mě něco hodně bere. Teď si mnohem víc dokážu představit, jak se cítili lidé například v SSSR při těch masových akcích, které režim pořádal. Má to něco do sebe.

Samozřejmě, že jsem se nad mnoha věcmi pousmála, ale myslím, že spoustu věcí prostě my ostatní nedokážeme pochopit, protože v Rusku nežijeme. V žádném případě nechci obhajovat sovětskou nebo imperiální ideu, ale všechno se hrozně těžce hodnotí, když v tom člověk nežije. Někdy je příjemné cítit se součástí velkého a vlivného celku. Mít pocit, že žiji ve státě, před kterým má svět respekt. Tohle asi hodně lidem dopomáhá překonávat problémy, které jsou někdy s životem v Rusku spojeny.

Tohle je tedy můj pohled na ruskou ideu. Jejím jediným nedostatkem je podle mě její vyumělkovanost a nezakořeněnost v ruské společnosti. Něco jiného jsou velkolepá představení a něco jiného je každodenní život. Jen malá část ruské společnosti chodí do kostela a praktikuje pravoslaví. Pro ostatní je jednodušší přijmout mnohem méně náročnou ideu imperialistickou. Ta nic nežádá a pouze nabízí…

Lucka v Moskvě

ANO, už je to tak. Většinou to tak bývá, že když se s někým nemůžete sejít dlouhou dobu v Čechách, sejdete s ním pak na místě o kterém byste si nikdy nemysleli, že je možné se sejít. Stejně tak, tomu bylo s Luckou, která přiletěla na víkend do Moskvy z Rotterdamu, kde je na Erasmu. Protože jsme se dlouho neviděli, bylo stále o čem povídat.

Trocha ruského nacionalismu

Dovedete si představit, že by Standa Hložek nazpíval hit "Holky z ČSSR"? Nebo Aleše Brichtu, který vykřikuje hesla o husitech a partyzánech? Já vím, i my máme svojeho Landu a kdy nazpívá Lucka Bílá milostnou píseň "Václave, bez tebe nechci žít", je jen otázkou času. Ale fanoušci nacionálně laděného proudu české pop-music jsou přeci jen značně v menšině.

Od té doby, co zmizely obrázky soudruhů z českých tříd, už taky uplynul nějaký ten pátek a srp a kladivo je dnes tak nanejvýš recesistická výbava středoškolských punkových kapel. Božkov se k výrobě fernetu se jménem významného politika nerozhoupal ani po opakovaných aférách opilých poslanců .

V Rusku je ale všechno jinak. Leninův obrázek sice nevisí nad katedrou, ale přeci jen ho ve třídě najdete, srp s kladivem zdobí nejen naší univerzitu, ale i leckteré stanice metra. A ruští umělci se můžou přetrhnout, kdo bude vlast opěvovat s větší vervou.

Nejlvětší dokonalosti v tomto směru dosáhl zřejmě Oleg Gazmanov s hitem "Sdělan v SSSR", kde vyzdvihuje největší poklady své země, což jsou mimo jiné "oligarchy i nižšie, Rjuriki, Lenin, Stalin, Gagarin, Dostojevskij, kombajny, torpéda, KGB, šachmaty a něft (ropa)" a neopomíná dodat, že do tak skvělé země "bez viza nělzja".



O čem je milostná disco píseň "Takogo kak Putin" asi není třeba popisovat...



A pro fanoušky metalu na závěr ještě lahůdka od kapely Alisa "Něba Slavjan". A kdo byste si chtěli prohlédnout i obrázky a přečíst neumělý, ale dostatečný přepis písně "Sdělan v SSSR", koukněte na nejulítlejší myspace všech dob www.myspace.com/komsomolka.

Krása ruských dam a slečen

Kráčím prosluněnou odpolední a trochu mrazivou Moskvou. Pod koly aut se drtí nově napadlý sníh, který dopadem na silnici mění svou barvu z bílé na šedou. Všechna auta jsou šedá, jen občas v koloně aut je vidět odraz slunečních paprsků z kapoty vozu. Moskvané jsou teple oblečeni. Slečnám a dámám v centru vykukuje jen promrzlý nalíčený obličej z drahých huňatých kožichů. Pánové mají kabát, černé boty do špičky a na hlavě nasazenou hučku. Chvílemi mi připadá, že se tu někdo obléká mixem módy z posledních dvaceti let. Než jsem odjel do Moskvy, mě kamarádi nesčetněkrát „varovali“ před krásou lepých ruských slečen a dam. Dokonce mi jeden dohazoval „Putinovu dceru“. S úsměvem jsem odmítal. Dobře jsem tenkrát udělal. Moskevské slečny na mě zatím velký dojem neudělaly. Pravda je, že se umí elegantně obléknout, když na to mají, většinou jejich bohatí manželé. Za huňatým kožichem, všech možných odstínů a barev, nalíčenou tváří a vysokých podpatkách kozaček od Diora, na kterých některé z nich ani neumí chodit, se skrývají Rusky, které české, slovenské či turecké slečny strčí hravě do kapsy. Ano, jsou tu opravdu vyšperkované a moderně elegantní slečny, ale v porovnání s istanbulskými bulváry a pražskými ulicemi, je Moskva jen lacinou náhražkou levného zboží. Všude na světě jsou krásky, ale mýtus ruské krasavice na každém rohu, musím zatím „bohužel“ vyvrátit. Pánskou otázku přenechám fundovanějším.

Jak jsme si zařizovali doklady

Ihned po příjezdu do Ruska čeká každého zahraničního studenta MGU běhání z kanceláře do kanceláře. Pokud má člověk zpočátku tendenci používat spojení “administrativní kolečko”, stačí mu jen pár setkání s úředníky, aby začal uvažovat spíš o výrazu “byrokratická smyčka”.

Vedle toho se v noci propocený budí ze sna, v němž jede na nezastavitelném ruském obřím kole. V ostatních vozíčcích sedí úředníci, kteří si navzájem telefonují a mávají na všechny strany různými formuláři. A vy víte, že kolo se nezastaví, dokud v pořadí stanoveném úředníky nepřeskáčete všechny příslušné vozíčky a nezískáte nezbytná razítka a podpisy.

Pozitivní je na tom všem asi jen jedno – studenti ruštiny-začátečníci bleskově pochytí svá první dvě slovíčka: “užas” (hrůza) a “kašmar” (noční můra). Ta dokola opakují nejen ubohé oběti byrokracie, ale i samotní úředníci.

Popisovat tu do detailu, čím vším jsme museli projít (tedy jakými dveřmi a kolikrát) a co nás ještě nedejbože čeká, by mi zabralo stejně času jako čekání ve frontách před kanceláří č. 11. Vybírám tedy jen několik nejlepších momentů, i tak to ale vydá na děsivě dlouhý text. Omlouvám se předem a slibuji, že nic tak nesnesitelně dlouhého a ještě navíc bez fotek už nikdy nenapíšu...

Staryj a novyj blank

Naší první starostí bylo sehnat klíč od pokoje a “propusk” na kolej. Najít Správu kolejí nebylo příliš složité, jelikož tam musí na začátku semestru každý mimomoskevský student. Stačilo zeptat se jen čtyřikrát, než nám kdosi doporučil kancelář č.5. Náplní práce úřednice v č.5 je evidentně prohledávat desky, vydávat studentům orazítkovaný papír s jejich jménem a dalšími údaji a posílat je s ním do dveří č.11. Paní v č.11 má naopak za úkol tento papír zabavit a vydat místo něj propusk na kolej.

Hlavní boss přes zahraniční studenty je Valentina Alexandrovna, která sídlí v 9. patře hlavní budovy. Jde se k ní chodbou s červeným kobercem a je odtud krásný výhled. Její úkol je posílat studenty na fakulty pro různé formuláře, nejlépe na několikrát. I nás poslala hned v pátek pro formulář, který potřebuje, aby nám mohla zařídit registraci a “prikaz”. “Éto staryj blank,” uslyšely Terka a Kristina, když jí ho v pondělí ráno přinesly. Dostaly do ruky formulář, který by se nepozornému člověku (ne však zkušenému ruskému úředníkovi) mohl zdát v zásadě totožný. S ním se musely vrátit na fakultu, kde se zas jiní úředníci divili, že je jakýsi nový formulář, ale nakonec podepsali a orazítkovali, což je tady stejně nakonec to hlavní.

Iditě paguljať

Irina Michailovna na fakultě historie (asi 10min cesty od hlavní budovy) má naopak za úkol tyto fomuláře vyplňovat a posílat s nimi studenty zpátky k Valentině Alexandrovně. Když jsem za ní šla poprvé, čekala jsem asi půl hodiny, protože slavila něčí narozeniny a tak měla zrovna plné ruce práce s dortem a kafíčkem. Když se po půl hodině vrátila, odmítala pracovat. Až na kouzelná slůvka “registrace” a “Valentina Alexandrovna”, pokrčila rameny a ofotila si můj pas. Pak přešla k telefonu a sdělila V.A., že “Varvara přijde nejdřív v pondělí odpoledne, protože jsou prázdniny a tím pádem nemá nikdo na nějaký úřadování náladu”. A bylo.

V pondělí jsem se vrátila, ale I.M. zrovna odešla “pakušat”, jak mi sdělil Číňan Váňa, co čekal před její kanceláří. Na to, jak často a dlouho jí, vypadá tahle dáma docela k světu. Když už jsem pomalu začínala pronikat do tajů čínského písma, madam přišla a vydala nám všem formuláře, samozřejmě také ty staré. Znalá posledních administrativních novinek v Ruské federaci, jsem vznesla námitku, což I.M. přivedlo k záchvatu hysterie a – jak jinak – telefonnímu sluchátu (to zase až po zaklínadle “Valentina Alexandrovna”). Přikázala mi dvacet minut “paguljať”, že to zatím vyřeší.

Když jsem se vrátila z procházky, zrovna klábosila po telefonu a opakovala slova “novyj blank” “děvuška iz čechiji” “něznaju” “něvazmožno” a samozřejme “užas” a “kašmar”. Její kolegyně v kanceláři mezitím s plným zaujetím pařila Solitaire. Po několika dalších událostech jsem z ní vymámila vyplněný a orazítkovaný, nicméně starý formulář. “Alespoň za Valentinou Alexandrovnou nepůjdu s prázdnou,” říkala jsem si a psychicky se připravovala na den, kdy se sem budu vracet s “novym blankem” v ruce.
V úterý ráno jsem s ním nastoupila k V.A. a chystala se vysvětlit, proč mám špatný papír. Jenže V.A. si ho naprosto s klidem vzala a bez mrknutí oka řekla, ať si v pátek přijdu pro “prikaz”. Že by v noci znovu změnili předpisy?

A ještě jedna procházka...

V úterý byl “prikaz” hotový a podepsaný samotným rektorem. Stálo na něm, že nebudu platit za kolej a že jsem plnohodnotný student fakulty historie. Vyhotoveno v šesti kopiích, aby se to dozvěděli všude, kde je třeba.

Valentina Alexandrovna nicméně nezapomněla, co je jejím úkolem – poslala mě s prikazy na fakultu do čísla 446. A věřte nebo ne, na příslušných dveřích stál nápis “otděl prikazov”. Úkolem této kanceláře je na prikaz dopsat dnešní datum a číslo studenta. Pokud byste ale čekali, že na to potřebují nějakou kartotéku či databázi, pletete se. Úřednice tam během deseti vteřin z hlavy napsala jakási čísílka, dala mi dvě kopie a já se mohla vesele vrátit s jednou k V.A. a s druhou do starých známých dveří č.11.

Pár dnů na to jsem dostala i nezbytnou registraci, studentský průkaz a dočasný propusk mi byl vyměněn za dlouhodobý. Teď už jen přinutit I.M., aby mi na studentský průkaz dopsala číslo studenta podle onoho slavného prikazu (dosud podniknuté kroky viz černé šipky) a můžu se pustit do vyřizování tramvajenky, průkazu do knihovny a nakonec snad i prodloužení víza.

A pokud jste nabyli dojem, že ruští úředníci jen telefonují, razítkují a vyplňují, a že počítače tu mají jen na Solitaire, vězte, že to není tak úplně pravda. Protože když se holky vrátily onoho dne ze svých fakult s “novym blankem”, zjistila V.A., že na nich není vyplněna jistá zásadní kolonka. A protože už bylo pozdě odpolene a ona chtěla jít co nejdřív domů, rozhodla se poprvé v kariéře zariskovat a porušit pracovní kázeň. Místo aby studentky poslala znovu na zdravotní procházku směr fakulta, učinila naprosto neočekávání krok – poslala formulář na fakultu e-mailem.

Velká párty v malém pokoji

Jak už to tak na kolejích bývá, čas od času se sejdeme, abychom si sdělili novinky z našeho "vědeckého bádání". A protože jsme bádali mnoho, a v už víme, která ruská vodka je dobrá, tak informací ke sdělení bylo mnoho. Chvílemi jsme byli jako v Babylonu, z jednoho rohu zněla japonština, z druhého ruština, z dalšího angličtina a samozřejmě zazněla i slovenština s češtinou. Dalším důvodem setkání byla oslava ruske zimy. O víkendu bylo mínus osmnáct stupňů.

Veletrh medu

Stojím uprostřed obrovského sálu. Stojím na křižovatce uliček, po jejichž stranách jsou stánky s medem. Kolem mě proudí davy lidí. Většina z nich má v ruce igelitovou tašku nebo pytlík s vysněným a tím nejlepším medem. Jsem na veletrhu medu. Nikdy před tím jsem nic podobného neviděl. Možná protože nejsem včelař. Samozřejmě jsem se neubránil ochutnávek několika druhů medu z různých ruských oblastí a regionů. Ochutnal jsem med s propolisem, med od černého moře, med přímo z plástvu, med z Tatarstánu, med z Belgogradské oblasti ale i med od Šukliny Liliji Nikolaevny (přiznávám, trošku divné jméno – lepší ale, než indické Galapa Galapa Mempotu Rendu). Ochutnával jsem tak moc, že mi z toho natekl jazyk. V tu chvíli jsem si vzpomněl na moji paní doktorku. Nezbývalo, než zajít do obchodu a koupit si výbornou ruskou zmrzlinu. Ceny medu na veletrhu se pohybovaly od 200 Kč za litr až do 500 Kč za litr.

Ruskaja děrevňa

V Iznoskách žijí moje dvě tety a sestřenice s rodinou. S některými z nich jsem se setkala poprvé v životě a prožila jsem s nimi celý víkend.

Přijela jsem s těmi nejrůžovějšími představami o ruském venkově - sníh, krásné dřevěné domečky, okolo příroda, od jara do podzimu sběr lesních plodů, malé a milé socialistické obchůdky, otevření lidé atd.

S dcerou mojí sestřenice, Káťou, jsem se proto hned vydala na procházku po děrevni. Iznoski jsou středisková vesnice, takže je tu toho hodně k vidění. Kromě těch krásných domečků tu mají také modlitebnu místo kostela, starou neopravenou nemocnici, knihovnu, hudební školu, několik obchodů, okrskovou administraci, policii, vlakové nádraží a několik vícepatrových bytovek.

Kolem pomalovaných dřevěných domečků jsou zahrádky, kde si hrají děti a běhají psi. Všechno bylo pokryté asi dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu, v obchodech byly mnohem nižší ceny než v Moskvě, nejezdilo tam mnoho aut (teda kromě všudypřítomných taxíků, které prý třeba vozí babičky do obchodu a do kostela) a celé to bylo takové hezoučké. Fotila jsem o sto šest.

Po návratu z procházky jsem se však setkala i s druhou stranou života v ruské děrevni. Když jsem si chtěla umýt ruce, nesměla jsem plýtvat vodou, protože byla plná jímka, která se měla vyvážet až v pondělí. Taky se nesměla zbytečně nechat téct voda ve WC a nádobí se muselo mýt v lavoru. Prostě se muselo šetřit vodou, aby jímka nepřetekla. Na sprchování se naštěstí voda neplýtvala, protože žádná sprcha v domě nebyla. Jen maličké umyvadlo na WC a dřez, kde se ale nesměla pouštět voda. To ta jímka. Trochu mě to zarazilo, ale uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Vždyť teta má vodu i plyn v domě. To někteří (a je jich opravdu hodně) mají pouze elektriku-tedy světlo a samozřejmě TELEVIZI. Satelity hýzdily většinu malých domečků.

Během víkendu jsem navštívila taky domy mé druhé tety, mé sestřenice a jejího syna, který má dvouměsíční dcerku. Tam jsem teprve viděla tu pravou ruskou vesnici-topilo se v peci, kde se taky ohřívala voda ze studny, žádný vodovod, suchý záchod na zahradě a hrající televize.

Najednou jsem si uvědomila, že bych takhle asi pořád žít nedokázala. Koupat se jednou týdně, když se připraví báňa, nosit vodu ze studny, zatápět na vaření i na vyhřátí domu, prát v rukách a nebo u příbuzných, kteří mají pračku atd. Jsem holt už rozmazlená komfortem a tohle pro mě bylo dobrodružství. Dobrodružství, které nemusím prožívat stále.

Na ruském venkově navíc chybí práce a tedy i peníze.

Lidé tu mají všichni zahrádky, takže brambor a vajec je všude dost. Hladem určitě nikdo netrpí, ale rozmanitost jídel je nízká.
Do kostela/modlitebny se tu taky moc nechodí. V neděli jsem tam byla a bylo tam jen 10 babiček. A to mají Iznoski 2000 obyvatel.

Ale lidé tu žijí. Život je tady prostě jen v některých oblastech trochu náročnější.
To všechno však kompenzuje klid, relativní pohoda, okolní příroda, místní architektura, možnost mýt s v opravdové ruské báni a hlavně přítomnost milých lidí.

Takže taková je ruská vesnice. Krásná, drsná, veselá, smutná, čistá, zanedbaná, plná protikladů. Prostě ruská.

Po víkendu jsem si sundala z očí růžové brýle, ale láska k ruskému venkovu mi zůstala. Jen jsem prostě zase něco poznala a snad i trochu pochopila.

Ruští borci na lyžích

Modrá obloha nad promrzlou Moskvou sledovala výkony ruských studentů před hlavní budovou Lomonosovy univerzity. Místní borci měli hodinu tělocviku, nu což dělat jiného, když basketbalové hřiště je pokryto sněhem? Ano, vzít si dvoumetrové dřevěné běžky s hůlkami a vyrazit na pomyslný okruh. Dvoucentimetrová vrstva nově napadlého sněhu udělala studentům jen radost. Popravdě, moc jim to na těch běžkách nešlo. Dovedete si představit sebe, jak jezdíte na lyžích v parku nebo na basketbalovém hřišti před vaši školou nebo prací? Na Lomonosově univerzitě to je v zimním období běžný obrázek normálního dne.

Prezidentské volby

Konají se vůbec? Musím se ptát sám sebe, když procházím po ulicích Moskvy. Kromě fotek Putina s Medvěděvem žádná drtivá kampaň zbyvajících třech kandidátů Moskvu nezaplavila. Že by bylo už jasno? Politologové a odborníci tvrdí, že ano. Dokonce i v novinových titulkách můžeme číst a sledovat chování medií k Medvěděvovi jako k prezidentu, nikoliv jako k prezidentském kandidátu. Je Rusko demokracií nebo putinokracií?

Cesta z města a pak i do města

Po dvou týdnech prožitých v hlučné, špinavé a hektické Moskvě jsem se rozhodla, že se vypravím na venkov. Mám totiž asi 200 kilometrů od Moskvy dvě tety, sestřenici a jejich rodiny.

V pátek jsem se tedy vydala na cestu, od které mě hodně lidí zrazovalo. Jela jsem totiž tak trochu na slepo. Neznala jsem spoje, protože jsem neměla přístup k internetu. Věděla jsem jen, kde mám přestoupit. Vydala jsem se proto v pátek brzo ráno na Kyjevské nádraží, odkud mi měl jet vlak. A taky jel. Byla to expresní električka-se žlutýma záclonkama a bez WC. Lístky na električky se kupují u jiných kas než lístky na normální vlaky. To jsem napřed nevěděla, tak jsem si počkala ve dvou řadách jen tak cvičně. Nakonec jsem stála v té správné. Otevřené byly jen dvě kasy na expresní električky a u každé se čekalo asi 20 minut. Ať žije páteční Hlavní nádraží v Praze. Minutu pře odjezdem jsem si koupila lístek, nechala se ošidit o 100 rublů (měla jsem si víc dávat pozor!!!) a mohla jsem vyrazit. Vláček na mě počkal. Teda nejen na mě, protože lidé tu asi dobíhají často.

Jela jsem se slečnou z Kyrgyzstanu. Povídaly jsme si celou cestu, takže jsem se toho hodně dozvěděla o životě přistěhovalců ze Střední Asie.

Vlak byl expresní, tak jsme měli jen tři zastávky. Po hodině a půl jsme dorazili do Malojaroslavce, kde jsem měla dvě hodiny na to, abych poznávala ruské malé městečko. Abych pravdu řekla, od vesnice se moc neliší. Jen je tam víc obchodů, banka, víc škol, často taky oprýskaný a přesto krásný kostel, zapomenutá vánoční výzdoba a míň sněhu. Po prohlídce města jsem nadšeně nasedla do autobusu z 50. let a omámená vůní benzínu (nebo nafty) jsem se vydala na dvouhodinovou cestu ruským venkovem. I v tomhle autobusu měli záclonky. Tentokráte červené. A zastavoval na hlavní silnici u každé vesnice, která se nacházela vždycky několik set metrů od hlavní tepny. Lidé se měnili, povídali si a já jsem se dívala z okna a poslouchala je. Nakonec jsem dojela do Iznosek, do cílové stanice. Členové rodiny mě tam čekali a všichni jsme měli radost, že se vidíme. O pobytu u nich se rozepíšu v dalším příspěvku.

Na cestu zpátky jsem jela v pondělí ráno. Tentokráte byly v autobuse záclonky modré. Ale jinak se tam nic nezměnilo. Jen jsem měla v tašce navíc kilo špeku, brambor, klikvy a 10 vajíček. Co se ale změnilo, byly ceny vlakových jízdenek v Malojaroslavci. Inflace je tu fakt hrozná. Jestliže v pátek stála jízdenka 135 rublů, tak v pondělí stála už 148. U kasy visel lísteček, že rostou ceny. I chleba, co jsem si koupila na nádraží, od pátku podražil o 90 kopějek.

Do Moskvy jsem pak jela obyčejnou električkou-už bez záclonek. Ale zato byly všude na zemi zbytky od slunečnicových semínek.

Po šesti hodinách cesty jsem přijela zpátky do Moskvy na Kyjevské nádraží. Zpátky do shonu velkoměsta.

Velmi dobrá zpráva - tři slečny na blogu

Slyšíte?Hrají famfáry - na počest novým přispěvovatelkám na blog. Bára, Terezie a Kristina se pomalu rozepisují, aby Vám povyprávěly o Rusku z ženského pohledu, sdělily své zážitky, přinesly na blog více postřehů a třeba Vás i přesvědčily tuto zemi navštívit.

Dřevěná aula v hlavní budově

Na ukázkách vidíte jednu z přednáškových místností na Lomonosově univerzitě (LU). Univerzita je obrovská, jako vše v Rusku, pro příklad uvedu, že když byste chtěli projít každým kousek hlavní budovy LU (!!!) měli byste v nohách 33 kilometrů. Teď už je jasné, proč mám suché boty, než dojdu od vchodu do svého pokoje. Univerzita má kromě hlavního korpusu v okolí a centru města další budovy. Například z moji fakulty se z oken dívám na Kreml. Jen považte, že zde studuje na 2000 tisíce čínských studentů, nemluvě o velkém množství Korejců.

Co je to ten Aršín?

Zaujalo Vás v podtitulku, co je to ARŠÍN? Aršín je měřící jednotak z dob Carského Ruska, který měl velikost asi 28 anglických palců, tedy 0,7112 m. Kromě aršínu se používaly míry jako sažeň (2,1336 m), děsjatina ( 1,0925 ha), versta ( 500 sažní = 1,0668 km), pud (16,3805 kg) nebo i vědro (12,299 l) bylo mírou.

Proč je tu vše tak obrovské?

Týden se už procházím po rušných bulvárech Moskvy a dýchám ruský vzduch. Čas utíká strašně rychle, někdy se mi zdá, že jsem přijel před hodinou, ale někdy jako před rokem. Moskva je obrovská. Je tak velká, že chodníky vyhrnují traktory, vrcholky vysokých budov jsou při snížené oblačnosti ponořeny do mlhy, silnice jsou většinou jednosměrné o dvou a více proudech, většinou čtyřech a šesti. Když se někam chystáte vyrazit. Rozhlédnete se kolem sebe, parky, cesty a budovy působí megalomansky. Člověk se v tom úplně ztratí. Připadá si strašně malý. Budova, k níž se chystáte jít, vypadá, že je nedaleko. Po dvaceti minutách chůze zjistíte, že jste v půlce cesty. Zas tak blízko nebyla. Když k ní konečně přijdete a stojíte pod ní, napadají Vás otázky: „Proč je tu vše tak obrovské?; Je to postavené pro život lidi?“ Jednou z odpovědí může být, že když v SSSR vládl Stalin, tak se chtěl vyrovnat západu a nechal po Moskvě stavět vysoké budovy po vzoru amerických mrakodrapů. Mnoho budov v okolí mi připomíná ostravskou Porubu, stavěnou v 50. letech minulého století v duchu socialistického realismu. Zpět k velikosti. Jen pro příklad, hlavní univerzitní budova je tak velká, že než projdu všema ochrankami, kde ukazuji svůj červený průkaz, mi stačí na mramorových a dřevěných podlahách uschnout boty a to tak, že u mě v pokoji nezanechají žádnou vodu ze sněhu. Na druhou stranu mi přijde, jak tu je vše tak velké, že se v tom člověk úplně ztrácí. Úplně je pryč osobnost a autentičnost. Neklade se důraz na funkčnost, ale na celkový dojem obrovitosti. Chvílemi mi Moskva přijde vylidněná. Ona má „jen“ okolo deseti miliónů obyvatel. Popravdě řečeno asi nejsem zrovna nejlepší český hodnotitel, protože jsem přijel do Moskvy, po životě v Istanbulu, Novém Dillí a zhlédnutí Bombaje, tak se mi malinko změnila měřítka. Ona mi přijde vylidněná Ostrava i Praha, nemluvě o dalších bohem zapomenutých krajích našeho krásného Česka. Což mi připomnělo krátkou historku jedné Turkyně, která mi ukazovala fotku z Prahy, kde stojí sama na ulici, uprostřed ničeho. Jen v pozadí je vidět žlutý dům s červenou cedulí s bílým názvem ulice. Na otázku: „Proč to fotila?“ Mně jednoduše odpověděla: „Protože tam jsem úplně sama.“ Podobně reagují bohatší Indové (ti co nechtějí do Evropy emigrovat) na otázku: „Proč rádi jezdíte do Čech?“ Odpověď zní většinou takto: „Protože tam nikdo není, máte čistý vzduch, dobrou vodu a pivo.“

Internet na kolejích

Již týden se snažíme společně s českými kamarády přimět jednoho Rusa, aby nám přišel zřídit internet na pokoje. Jak se to vlastně dělá? Dlouho jsem si nevšiml všech možných drátů vedoucích na vnějších stěnách obrovské budovy Lomonosovy univerzity. Možná, protože nekřižují moje okno. Naopak při pohledu ven z Bářiného okna, musí oči nejprve přeskočit pět kabelů vedoucích různým směrem. Na kolejích koluje historka o montování internetu na pokoj. Přijde bodrý rus Vova, který v jedné ruce drží kabel a v druhé kladivo. Vova otevře okno, sundá matrace z postele, vysune půl postele z okna. Jeho kamarád hodí z protější strany budovy z okna kabel. Vova to vše spojí dohromady a zapojí do počítače. Za měsíční internet se na kolejích platí 1000 rublů (tedy 750kč). I přes tuto relativně velkou částku ruský Vova ne a ne přijít, aby nám internet zapojil. Dnes jsme na něho čekali přes 3 hodiny. Po několika násobném volání, nám poslal zprávu, že dnes nemá čas. Včera nám naopak sdělil, ať mu zavoláme za šest hodin. Nakonec mu máme volat dnes ve dvanáct hodin. Nezbývá než říci prosté: ETO RUSSIJA.