Nedělní sluneční odpoledne mě vytáhlo k procházce po Moskvě. Šel jsem výjimečně sám. Vybral jsem si jednu zastávku metra, kterou jsem nikdy před tím nenavštívil.
Procházel jsem po ulicích Moskvy. Všude bylo spousta lidí. Sluníčko je vyhnalo
z rozseděných křesel a
pohovek na jarní vzduch. Odchodem zimy se Moskva rázem změnila. Začíná se pomalu zelenat tráva. Všechen nepořádek, co byl ukryt pod sněhem je sbírán do pytlů. Lidé se začali více usmívat a slečny začaly nosit kratší sukně. Opravdu si toho nejde nevšimnout. Mladí i staří chodí po ulicích a drží se za ruce. Jako by v nich opět jaro probudilo lásku. Potkal jsem dokonce přibližně sedmdesátiletý pár, který se láskyplně držel za ruce. Moc hezké. Možná jsem trošku sentimentální. Promiňte. Koupil jsem si v obchodě zmrzlinu, aby se mi lépe šlo a taky dýchalo. S jarem ke mně přišla i alergie. Zmrzlina mě, ale vždy postaví do té správné dýchací roviny. Už delší dobu jdu podél vysoké zdi. V duchu si říkám, co by za zdí mohlo tak být. Zeď se mění v železný plot.
Za plotem je široký chodník plný kráčejících lidí a velké jezírko s labutěmi. V duchu si říkám, že je to asi nějaký park. Hledám kudy, bych se dostal dovnitř.
Konečně nacházím vchod. K mému překvapení se nejedná o park ale zoologickou zahradu. Zjišťuji, kolik stojí vstupné – 150 rublů. Hm, půjdu či nepůjdu. A
le je hezky, půjdu. Kamarád Pavel mi jednou říkal, že by už sám do zoo nikdy nešel. Dostal totiž ma
lou depresi z toho, že se v zoo schází jen milenci, rodiče s dětmi a školní výlety. Já to risknul. U kasy, po vystání dlouhé fronty, kupodivu zjišťuji, že studenti, vojáci, invalidi
a důchodci mají vstup zdarma. Paráda. Nic víc, kromě fronty ke štiplístku, mi už nebrání, abych se prošel ochočeně divokou zvěří. Jdu kolem velkého rybníčka či jezírka na kterém plují kačeny a labutě. Deru se davy mezi kouřícími páry. Kličkuji mezi kočárky a říkám si, kde jsou asi všechny ty zvířátka. Hned po kačenách a labutích jsem uviděl červené plameňáky. Byli ještě zavřen
i v takovém kurníku – plameňákárně, aby jim asi nebyla zima a ládovali se krmením. Kousek opodál seděla na lavičce rodinka a ládovala se taky. Zjišťuji, že zoo park je obrovský a co mě překvapuje nejvíce, je to, že zoo je v podstatě v centru Moskvy. Procházím mezi voliérami s různým ptactvem. Poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči orla bílého. Dostávám se k velkým výběhům. V jednom z nich je tygr bílý (sibiřský), který požírá kus čerstvého masa. Trvá mi dobrých pět minut, abych se dostal ke sklu a viděl ho hezky. Stálo to za to. Je obrovský.
Když se něco takového rozeběhne, to musí být mazec. Prodírám se zpět davem na méně přecpané místo. Procházím kolem delfinária, které se platí zvlášť a poslední představení už bohužel začalo. Uličky jsou plné lidí. Malé děti jedí růžovou cukrovou vatu. Tatínkové tlačí kočárky. Milenci se líbají na lavičkách. Žirafy žerou mrkev z rukou návštěvníků. Koně se nechávají hladit.
Malá dívka je strojena do indiánského obleku a po té vyfotografována na koni. Svítí sluníčko. Je teplo a pohoda. Stoupám po schodech, jsem součást proudu lidí, druhý proud se valí proti mně v druhém směru. Konečně se dostávám na vrchol. Sloni!!! Vzpomínám, když jsem naposledy viděl slona. Bylo to v indickém Jaipuru. Rozdíl byl v tom, že te
nkrát jsem na něm seděl a zvolna jsme společně s italským kamarádem Lukou stoupali na vrchol k pevnosti. Náš slon šel tenkrát strašně pomalu, ostatní sloni nás „předjížděli“ a naši kamarádi byli již dávno nahoře. Chvíli jsem měl dokonce strach, že slon spadne a já s Lukou skočíme pod jeho obrovským tělem. Naštěstí jsme to zvládli bez zranění. V moskevské zoo jsem viděl slony tři. Měli poměrně
malý výběh. Zároveň jsem si vzpomněl na jednoho Inda, který mě přesvědčoval, že je lepší mít slona než traktor. Raději jsem se opět vnořil do proudu a nechal se unášet dál směrem k ledním medvědům. Ohromná masa lidí se těsnala před
medvědím výběhem (nemám, teď namysli Kreml). Foto jsem přesto pro vás stačil pořídit. Kromě hadů, tygrů,
zeber, krokodýlů, velbloudů, opic a hnědých medvědů je zoologická zahrada místem odpočinku. Byl jsem překvapen, do jaké blízkosti „divokého“ zvířete se člověk může v moskevské zoo dostat. Sluníčko mezi tím ztratilo na intenzitě a nebe se zbarvilo do červánkové barvy. Byl to hezký den. Víc takových v Rusku.
Procházel jsem po ulicích Moskvy. Všude bylo spousta lidí. Sluníčko je vyhnalo
z rozseděných křesel a 
pohovek na jarní vzduch. Odchodem zimy se Moskva rázem změnila. Začíná se pomalu zelenat tráva. Všechen nepořádek, co byl ukryt pod sněhem je sbírán do pytlů. Lidé se začali více usmívat a slečny začaly nosit kratší sukně. Opravdu si toho nejde nevšimnout. Mladí i staří chodí po ulicích a drží se za ruce. Jako by v nich opět jaro probudilo lásku. Potkal jsem dokonce přibližně sedmdesátiletý pár, který se láskyplně držel za ruce. Moc hezké. Možná jsem trošku sentimentální. Promiňte. Koupil jsem si v obchodě zmrzlinu, aby se mi lépe šlo a taky dýchalo. S jarem ke mně přišla i alergie. Zmrzlina mě, ale vždy postaví do té správné dýchací roviny. Už delší dobu jdu podél vysoké zdi. V duchu si říkám, co by za zdí mohlo tak být. Zeď se mění v železný plot. 
Za plotem je široký chodník plný kráčejících lidí a velké jezírko s labutěmi. V duchu si říkám, že je to asi nějaký park. Hledám kudy, bych se dostal dovnitř. 
Konečně nacházím vchod. K mému překvapení se nejedná o park ale zoologickou zahradu. Zjišťuji, kolik stojí vstupné – 150 rublů. Hm, půjdu či nepůjdu. A
le je hezky, půjdu. Kamarád Pavel mi jednou říkal, že by už sám do zoo nikdy nešel. Dostal totiž ma
lou depresi z toho, že se v zoo schází jen milenci, rodiče s dětmi a školní výlety. Já to risknul. U kasy, po vystání dlouhé fronty, kupodivu zjišťuji, že studenti, vojáci, invalidi
a důchodci mají vstup zdarma. Paráda. Nic víc, kromě fronty ke štiplístku, mi už nebrání, abych se prošel ochočeně divokou zvěří. Jdu kolem velkého rybníčka či jezírka na kterém plují kačeny a labutě. Deru se davy mezi kouřícími páry. Kličkuji mezi kočárky a říkám si, kde jsou asi všechny ty zvířátka. Hned po kačenách a labutích jsem uviděl červené plameňáky. Byli ještě zavřen
i v takovém kurníku – plameňákárně, aby jim asi nebyla zima a ládovali se krmením. Kousek opodál seděla na lavičce rodinka a ládovala se taky. Zjišťuji, že zoo park je obrovský a co mě překvapuje nejvíce, je to, že zoo je v podstatě v centru Moskvy. Procházím mezi voliérami s různým ptactvem. Poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči orla bílého. Dostávám se k velkým výběhům. V jednom z nich je tygr bílý (sibiřský), který požírá kus čerstvého masa. Trvá mi dobrých pět minut, abych se dostal ke sklu a viděl ho hezky. Stálo to za to. Je obrovský. 
Když se něco takového rozeběhne, to musí být mazec. Prodírám se zpět davem na méně přecpané místo. Procházím kolem delfinária, které se platí zvlášť a poslední představení už bohužel začalo. Uličky jsou plné lidí. Malé děti jedí růžovou cukrovou vatu. Tatínkové tlačí kočárky. Milenci se líbají na lavičkách. Žirafy žerou mrkev z rukou návštěvníků. Koně se nechávají hladit. 
Malá dívka je strojena do indiánského obleku a po té vyfotografována na koni. Svítí sluníčko. Je teplo a pohoda. Stoupám po schodech, jsem součást proudu lidí, druhý proud se valí proti mně v druhém směru. Konečně se dostávám na vrchol. Sloni!!! Vzpomínám, když jsem naposledy viděl slona. Bylo to v indickém Jaipuru. Rozdíl byl v tom, že te
nkrát jsem na něm seděl a zvolna jsme společně s italským kamarádem Lukou stoupali na vrchol k pevnosti. Náš slon šel tenkrát strašně pomalu, ostatní sloni nás „předjížděli“ a naši kamarádi byli již dávno nahoře. Chvíli jsem měl dokonce strach, že slon spadne a já s Lukou skočíme pod jeho obrovským tělem. Naštěstí jsme to zvládli bez zranění. V moskevské zoo jsem viděl slony tři. Měli poměrně 
malý výběh. Zároveň jsem si vzpomněl na jednoho Inda, který mě přesvědčoval, že je lepší mít slona než traktor. Raději jsem se opět vnořil do proudu a nechal se unášet dál směrem k ledním medvědům. Ohromná masa lidí se těsnala před
medvědím výběhem (nemám, teď namysli Kreml). Foto jsem přesto pro vás stačil pořídit. Kromě hadů, tygrů, 
zeber, krokodýlů, velbloudů, opic a hnědých medvědů je zoologická zahrada místem odpočinku. Byl jsem překvapen, do jaké blízkosti „divokého“ zvířete se člověk může v moskevské zoo dostat. Sluníčko mezi tím ztratilo na intenzitě a nebe se zbarvilo do červánkové barvy. Byl to hezký den. Víc takových v Rusku.
Žádné komentáře:
Okomentovat