Už přes sto dní usínám na malé posteli a nohy mi z ní padají ven. Už přes sto dní mi hučí v předsíňce velká bílá lednička z třicátých let minulého století. Už přes sto dní mám nové přátel, a je mi s nimi fajn. Už přes sto kilometrů, jsem nachodil po Moskvě. Nejméně stokrát jsem jel moskevským metrem. Jen jednou za sto dní pršelo. Moskva se za sto dní hodně změnila. Chmurné, zasněžené a polo-špinavé chodníky a cesty už nebrázdí vyhrnovači sněhu. Vše se již nejméně měsíc krásně zelená.
Nejvíce z té příchozí zelené měla radost asi Helča, která už brázdí ulice Plzně. Stáli jsme jednou na balkoně, zrovna když jsme připravovali nějakou tu baštu k večeři. „To je krása, tolik odstínů zelené. Koukej se, jak raší pupeny,“říkala Helča tiše a s úsměvem s pohledem do probouzejícího se jarního parku. Já jsem zas takovou radost neměl. Nikoliv proto, že bych neměl rád zelenou, ale jaro přináší i pyl, které mé tělo miluje na tolik, že se kolikrát v noci budí, aby se pořádně mohlo nadechnout. Zelená s Moskvou udělá strašně moc. Rázem je z Moskvy nové město. I přes zachmuřenou zimní povahu Moskvanů se s prvními teplejšími paprsky dočkáte toho, že se někdo na ulici či v obchodě na vás usměje. Auta změnila svůj šedočerný oděv a v paprscích slunce jen září. Ulice a parky jsou po sobotnikách uklizeny. Na vlastní oči jsem viděl, jak studenti v obleku a slečny na vysokých podpatkách se zlatavou kabelkou přes rameno hrabou v univerzitním parku listí a nepořádek. Hodně zajímavý pohled. Ale jak vidno i pěstitelské práce jsou
povinnou součástí ruských univerzitních osnov. Nedokážu si představit, že bych seděl na přednášce a za chvíli by profesor za katedrou řekl: „Pro dnešek už necháme geopolitiku Střední Asie na pokoji, zrovna mi přišla zpráva, že před univerzitu přijelo auto s hráběmi, tak jdeme na to.“ Možná malinko úsměvné, ale je to tak. Teplo vytáhlo do ulic staré žebrající ženy. Na jedné polo-rušné moskevské ulici, kousek od náměstí Majakovského, stála stařenka v špinavé bundě o holi s rukou prosebně nataženou pro nějaký ten niklák. Levé oko ji chybělo. Podle rysu ženy v obličeji bych řekl, že pracovala celý život. Nebyl to ten případ pijáků s vypitýma očima a charakteristickým odérem, kterých je v Moskvě také dost. Přibližně osmdesátiletá stařenka stála u semaforu, a prosila procházející těmito slovy: „Pomožte, pomožte, prosím pomožte.“
Její hlas zněl zoufale, hodně zoufale, skoro tak, jako když brečíte a nemůžete skoro ze sebe dostat hlásku. Hodně se nás to s Evou dotklo. Pohled na stařenku byl smutný. Vyndali jsme několik drobných z kapes a vložili jí je do svraštělé a třesoucí se ruky. S drobným záchvěvem radosti, který projel na její tváři poznamenané tvrdým životem, se s námi loučila se slovy: „Sláva Bohu, Pán Bůh Vám to zaplať. Dobří mladí lidé.“ Život v Moskvě,
když jste staří a děti se na vás vykašlaly nebo nemají dobré příjmy, není i přes jarní pohodu a rozkvetlé stromy ten nejlepší. České vládní stipendium vyvolává spíše než obdiv tak úsměvy na tváři u našich asijských kolegů, ale ani ne dolarovou pomoc stařence, určitě unese. Prvního května začala v Moskvě oficiálně sezóna fontán. Mezi rozkvetlými stromy jsou slyšet padající kapky z fontán mnoha tvarů. Lidé posedávají na lavičkách v parku, na zelené trávě a baví se, čtou nebo popíjejí koupeného lahváče. Jednou mě s Evou sluníčko a teplo vytáhlo od zahřátých počítačů s rozdělanou prácí na procházku na Varablijove Hory. Když jsme procházeli kolem půjčovny kolečkových bruslí, ani na chvilku jsme nezaváhali.
Za chvíli jsme si to po rovných asfaltových ulicích v parku valili k vyhlídce na Moskvu. U vyhlídky je vždy mnoho lidí, od turistů po zamilované, kteří přijíždí na drahých motorkách nebo ve vyleštěných bourácích. Moskva s jarní zelenou ožila a jejích duch místa, chcete-li Genius loci, se rázem změnil.
Nejvíce z té příchozí zelené měla radost asi Helča, která už brázdí ulice Plzně. Stáli jsme jednou na balkoně, zrovna když jsme připravovali nějakou tu baštu k večeři. „To je krása, tolik odstínů zelené. Koukej se, jak raší pupeny,“říkala Helča tiše a s úsměvem s pohledem do probouzejícího se jarního parku. Já jsem zas takovou radost neměl. Nikoliv proto, že bych neměl rád zelenou, ale jaro přináší i pyl, které mé tělo miluje na tolik, že se kolikrát v noci budí, aby se pořádně mohlo nadechnout. Zelená s Moskvou udělá strašně moc. Rázem je z Moskvy nové město. I přes zachmuřenou zimní povahu Moskvanů se s prvními teplejšími paprsky dočkáte toho, že se někdo na ulici či v obchodě na vás usměje. Auta změnila svůj šedočerný oděv a v paprscích slunce jen září. Ulice a parky jsou po sobotnikách uklizeny. Na vlastní oči jsem viděl, jak studenti v obleku a slečny na vysokých podpatkách se zlatavou kabelkou přes rameno hrabou v univerzitním parku listí a nepořádek. Hodně zajímavý pohled. Ale jak vidno i pěstitelské práce jsou 
povinnou součástí ruských univerzitních osnov. Nedokážu si představit, že bych seděl na přednášce a za chvíli by profesor za katedrou řekl: „Pro dnešek už necháme geopolitiku Střední Asie na pokoji, zrovna mi přišla zpráva, že před univerzitu přijelo auto s hráběmi, tak jdeme na to.“ Možná malinko úsměvné, ale je to tak. Teplo vytáhlo do ulic staré žebrající ženy. Na jedné polo-rušné moskevské ulici, kousek od náměstí Majakovského, stála stařenka v špinavé bundě o holi s rukou prosebně nataženou pro nějaký ten niklák. Levé oko ji chybělo. Podle rysu ženy v obličeji bych řekl, že pracovala celý život. Nebyl to ten případ pijáků s vypitýma očima a charakteristickým odérem, kterých je v Moskvě také dost. Přibližně osmdesátiletá stařenka stála u semaforu, a prosila procházející těmito slovy: „Pomožte, pomožte, prosím pomožte.“ 
Její hlas zněl zoufale, hodně zoufale, skoro tak, jako když brečíte a nemůžete skoro ze sebe dostat hlásku. Hodně se nás to s Evou dotklo. Pohled na stařenku byl smutný. Vyndali jsme několik drobných z kapes a vložili jí je do svraštělé a třesoucí se ruky. S drobným záchvěvem radosti, který projel na její tváři poznamenané tvrdým životem, se s námi loučila se slovy: „Sláva Bohu, Pán Bůh Vám to zaplať. Dobří mladí lidé.“ Život v Moskvě,
když jste staří a děti se na vás vykašlaly nebo nemají dobré příjmy, není i přes jarní pohodu a rozkvetlé stromy ten nejlepší. České vládní stipendium vyvolává spíše než obdiv tak úsměvy na tváři u našich asijských kolegů, ale ani ne dolarovou pomoc stařence, určitě unese. Prvního května začala v Moskvě oficiálně sezóna fontán. Mezi rozkvetlými stromy jsou slyšet padající kapky z fontán mnoha tvarů. Lidé posedávají na lavičkách v parku, na zelené trávě a baví se, čtou nebo popíjejí koupeného lahváče. Jednou mě s Evou sluníčko a teplo vytáhlo od zahřátých počítačů s rozdělanou prácí na procházku na Varablijove Hory. Když jsme procházeli kolem půjčovny kolečkových bruslí, ani na chvilku jsme nezaváhali. 
Za chvíli jsme si to po rovných asfaltových ulicích v parku valili k vyhlídce na Moskvu. U vyhlídky je vždy mnoho lidí, od turistů po zamilované, kteří přijíždí na drahých motorkách nebo ve vyleštěných bourácích. Moskva s jarní zelenou ožila a jejích duch místa, chcete-li Genius loci, se rázem změnil.
Žádné komentáře:
Okomentovat