O čisté vodě

Dostal jsem žízeň. Velkou a zdravou žízeň. S žízní přišla i chuť. Chuť na vodu, na dobrou pramenitou vodu. Už mi nechutná moskevská přefiltrovaná voda. O té užitkové vodě z kohoutku, která před odstáním ve sklenici připomíná chemickou sloučeninu bílé barvy, ani nemluvím. Chvíli se pít dá, to ano. Ale už se těším na minerální, tvrdou, čistě průzračnou a pramenitou vodu tam od nás z kopců. Pravda, řeknete, vždyť si může pitnou vodu koupit v obchodě balenou. Ale není voda jako voda. Vzpomínám na Istanbul, kdy každý týden po zavolání k nám přinášel mladý, vousatý Turek a ve velkém umělém modrém dvacetilitrovém kanistru nám přinášel pitnou vodu. V celém šestnáctimiliónovém Istanbulu neteče z kohoutku (bez filtrace) pitná voda. Bral si za ni 8 tureckých lir (asi 130 Kč). Stála v kuchyni pod linkou. Když byla na ni chuť, tak se napumpovala do sklenice. Byla lepší než ta v Moskvě. Přesto si vzpomínám na její jemně sladkou chuť. Rok se pít dala, ale taky jsem se těšil na tu naši chlazenou pramenitou vodu. V Indii jsem si litr pitné vody kupoval za 12 rupií (asi 6 Kč). V tom horku jsme jich za den vypili třeba sedm. Ta nebyla tak špatná. Ale z kohoutku pitnou vodu dostanete jen přes silný filtr nebo vůbec. Kamarád Iráčan mi vyprávěl, jak si v Bagdádu kupoval vodu a benzín. Když si nabral plnou nádrž benzínu do auta, a k tomu si vzal jedno devíti litrové balení vody, platil za vodu o třetinu více než za benzín. U nás v Evropě je to zatím obráceně. Když jsme byli na návštěvě u tatarské rodiny v Kazani, tak jsme dostali krátký výklad, jak chodí pro pitnou vodu. Užitkové vody z kohoutku je dost a na čaj a vaření stačí. Jednou týdně nasednou do auta a vyrazí za Kazaň k prameni vody. Do připravených lahví naberou vodu z lesního pramene. Už ani ten není díky chemickému průmyslu nejčistší. Plné lahve vody dají do mrazáku a nechají ji promrznout. Až když je voda jeden led, vyndá se na teplo, aby roztála. Na dně se usadili vodní nečistoty. V malinké předsíni stál červený lavor s poklopem. Byl speciálně upraven. Měl několik vrstev. Rozmražená voda se nalila přes jemnou kamennou drť, aby se dostala k jemnému písku a po té již k poslednímu patru s rýží. Pak už jen voda čekala, pod všemi třemi vrstvami, na to, až ji někdo natočí z malého kohoutku. Když jsem poprosil o vodu, dostal jsem půl hrníčku po domácky přefiltrované vody. Nebyla špatná, ale na tu naši českou vodu z daleka neměla. Občas si vzpomenu na chatu v Krkonoších jednoho mého kamaráda. Mají na zahradě vlastní studnu. Kousek za chatou v lese jim voda pramení přímo pod nosem. Z kohoutku v malé kuchyňce jim teče právě ona studená, někdy až ledová, pramenitá, čirá a čistá voda. Voda dobré chuti. Těším se na ni. Ne jeden kuchař vám řekne, že záleží na kvalitě vody při přípravě jídla. Ne jeden sládek vám řekne, že i pivo potřebuje tu správnou vodu. Tak si dobře vybírejte, jakou vodu do sebe lijete. A snad na závěr ještě jedno přirovnání. Auto potřebuje k jízdě olej. Některý olej je méně kvalitní a jiný více. Některý zanese hadičky dříve jiný později. A když jsou hadičky plné nečistot, tak pak auto nechce jet. Doufám, že vaše auto jede kupředu s tím správným olejem.