Stojím a mrznu před zamčenými dveřmi do prádelny. Křiklavě červený nápis Prádelna, spíše připomíná veřejný dům. Oknem, které nejde zavřít, pěkně táhne. Občas si kýchnu. Ponožky jsem nechal na pokoji, takže mi mrznou trošku i nohy. Opět po třech týdnech jdu prát prádlo. Prádelna otevírá v jednu hodinu odpoledne. Přicházím za pět minut jedna, abych nemusel stát frontu. Jsem
čtvrtý na řadě. Vzhledem k tomu, že ostatní měli jen jednu tašku se špinavým prádlem, vyjdou na mě dvě zbylé pračky. Je jedna hodina deset minut, stále je zamčeno a přichází další lidi se špinavým prádlem. Malinko v duchu nadávám, kde se asi paní zdržela. To jsem si s sebou chtěl vzít knížku na čtení, ale říkal jsem si, že to nemá smysl, že budu čekat jen pět minut. Je dvacet minut po jedné. V duchu kleju a představuji si onu dámu, která to má vše na starost, na nákupu, nebo s řízkem v puse. Říkám si, že už prostě musí brzy přijít. První lidé vzdávají čekaní, posouvám se na třetí pozici. Šance, že budu prát bez čekání na pračku je větší. Je půl druhé, pomalu chci vzdát čekání, ale říkám si, vydrž ještě pět minut. Procházím se po malé chodbě, všechny nápisy a cedule mám přečtené nejméně třikrát. Vydržel jsem deset minut, zůstali jsme už jen tři. 
Poslední šance, ta ženská se tu prostě musí objevit. Dávám si posledních třicet vteřin, jinak už půjdu. V tom se otevřou dveře a klidným tempem s rohlíkem v puse přichází madam. Bez hnutí oka, či slov o pardónu odemyká dveře a pouští nás dovnitř. Konečně plním bubny pračky. Čekal jsem jen 45 minut. Za půl hodiny bude vypráno, doufám, že na sušičku už fronta nebude. Opravdu je těžké naplánovat si den, zvláště pak to, co by člověk chtěl všechno stihnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat