Dopil jsem další krabici mléka. Od té doby, co jsem přijel, vzrostla cena o jednu třetinu. Je po volbách a drobné zdražení přišlo. Jediné co snad nezdražuje je benzín s naftou, na rozdíl od Evropy. Jeden litr v Moskvě stojí okolo dvaceti rublů, tedy přibližně patnáct korun. Na české poměry velmi dobrá cena. Na druhou stranu, když jsem byl s Luckou za Lenkou v Dubaji
a tankovali jsme plnou nádrž do auta, tak mi na dotaz, kolik stojí benzín v Dubaji, Lenka řekla, že ani neví. Přijede k pumpě, vezme plnou nádrž a nechá v pokladně kolem čtyř set českých korun. Oproti tomu v Turecku je benzín dražší než v Čechách a to i přesto, že Turecko ropu těží. O indických cenách benzínu raději ani nemluvím. Je vidět, kde zásoby jsou a kde ne. Sedím na hodině o problémech střední Asie. Při pohledu z okna vidím žluté hradby moskevského Kremlu. Profesorka vypráví o geopolitických zájmech Číny ve střední Asii. Hodina mě baví. Řekl bych, že Institut zemi Asie a Afriky je na velmi vysoké úrovni. Po hodině jdu s čínským spolužákem, sociologem a antropologem, Cizan Dzanem na Rudé náměstí. Protože začíná maselnice (v Česku tomu říkáme masopust, v Rusku je přibližně o čtrnáct dní později), mají se na náměstí konat kulturní akce.
Bohužel přišli jsme příliš brzy. Akce začínají až v šestnáct hodin. Venku je zima a čekat se nám dvě hodiny nechce. Ptám se Dzana, jestli nemá hlad. Za půl hodiny už sedíme ve Slovenském domě, kde si dáváme halušky s brynzou. Občas do Slovenského a Českého domu zajdeme, když se nám stýská po česko-slovenské kuchyni. Hlavně ceny jsou docela přijatelné, oproti ruským restauracím. Povídáme si nacionalismu ve střední Asii, o tom, jak Dzan jel na kole do Kazachstánu, o životě v drahé Moskvě, o průměrné mzdě v Číně, a tak vůbec. Narazili jsme na otázku stipendií. Čínský student dostává na měsíční život v Moskvě 600 US dolarů, student z Kazachstánu 400 Euro, student z Polska 800 Eur. Když jsem svému čínskému kamarádovi, řekl, že Češi dostávají 170 Euro, tak zbělal. „Já myslel, že jste rozvinutá země a podporujete vzdělání?“ ptal se mě Dzan. Chtěl jsem mu to nějakým způsobem vysvětlit, ale nepodařilo se. „Vždyť ani mně těch 600 US dolaru nestačí, musí mě podporovat rodina. Jsem rád, že mamka je doktorka a táta taky dobře vydělává, jinak bych si studium tady nemohl dovolit. Když si chci koupit nějaké knížky ke studiu, nebo navázat kontakty a pozvat kolegu na večeři, abych navázal dobré vztahy, tak peníze potřebuju ne? Jak to děláš ty?“ Vysvětluju mu, že se člověk – student, musí v Česku trošku více snažit, když zrovna nepochází z finančně zabezpečené rodiny. Dzan kroutí jen hlavou a požvykuje halušky. V jednu chvíli prohodí: „Chtělo by to naše čínské dřevěné tyčinky na to jídlo.“ Mně vidlička problémy nedělá, Dzanovi trošku ano. Ukazuji mu, jak nejlépe nabrat halušky s brynzou. Dzan si, ale našel svou cestu, vidličkou hrne brynzu na nůž a strká ho do pusy. Taky cesta, ne? Jiný kraj, jiný mrav.
Dopil jsem další krabici mléka. Od té doby, co jsem přijel, vzrostla cena o jednu třetinu. Je po volbách a drobné zdražení přišlo. Jediné co snad nezdražuje je benzín s naftou, na rozdíl od Evropy. Jeden litr v Moskvě stojí okolo dvaceti rublů, tedy přibližně patnáct korun. Na české poměry velmi dobrá cena. Na druhou stranu, když jsem byl s Luckou za Lenkou v Dubaji
a tankovali jsme plnou nádrž do auta, tak mi na dotaz, kolik stojí benzín v Dubaji, Lenka řekla, že ani neví. Přijede k pumpě, vezme plnou nádrž a nechá v pokladně kolem čtyř set českých korun. Oproti tomu v Turecku je benzín dražší než v Čechách a to i přesto, že Turecko ropu těží. O indických cenách benzínu raději ani nemluvím. Je vidět, kde zásoby jsou a kde ne. Sedím na hodině o problémech střední Asie. Při pohledu z okna vidím žluté hradby moskevského Kremlu. Profesorka vypráví o geopolitických zájmech Číny ve střední Asii. Hodina mě baví. Řekl bych, že Institut zemi Asie a Afriky je na velmi vysoké úrovni. Po hodině jdu s čínským spolužákem, sociologem a antropologem, Cizan Dzanem na Rudé náměstí. Protože začíná maselnice (v Česku tomu říkáme masopust, v Rusku je přibližně o čtrnáct dní později), mají se na náměstí konat kulturní akce. 
Bohužel přišli jsme příliš brzy. Akce začínají až v šestnáct hodin. Venku je zima a čekat se nám dvě hodiny nechce. Ptám se Dzana, jestli nemá hlad. Za půl hodiny už sedíme ve Slovenském domě, kde si dáváme halušky s brynzou. Občas do Slovenského a Českého domu zajdeme, když se nám stýská po česko-slovenské kuchyni. Hlavně ceny jsou docela přijatelné, oproti ruským restauracím. Povídáme si nacionalismu ve střední Asii, o tom, jak Dzan jel na kole do Kazachstánu, o životě v drahé Moskvě, o průměrné mzdě v Číně, a tak vůbec. Narazili jsme na otázku stipendií. Čínský student dostává na měsíční život v Moskvě 600 US dolarů, student z Kazachstánu 400 Euro, student z Polska 800 Eur. Když jsem svému čínskému kamarádovi, řekl, že Češi dostávají 170 Euro, tak zbělal. „Já myslel, že jste rozvinutá země a podporujete vzdělání?“ ptal se mě Dzan. Chtěl jsem mu to nějakým způsobem vysvětlit, ale nepodařilo se. „Vždyť ani mně těch 600 US dolaru nestačí, musí mě podporovat rodina. Jsem rád, že mamka je doktorka a táta taky dobře vydělává, jinak bych si studium tady nemohl dovolit. Když si chci koupit nějaké knížky ke studiu, nebo navázat kontakty a pozvat kolegu na večeři, abych navázal dobré vztahy, tak peníze potřebuju ne? Jak to děláš ty?“ Vysvětluju mu, že se člověk – student, musí v Česku trošku více snažit, když zrovna nepochází z finančně zabezpečené rodiny. Dzan kroutí jen hlavou a požvykuje halušky. V jednu chvíli prohodí: „Chtělo by to naše čínské dřevěné tyčinky na to jídlo.“ Mně vidlička problémy nedělá, Dzanovi trošku ano. Ukazuji mu, jak nejlépe nabrat halušky s brynzou. Dzan si, ale našel svou cestu, vidličkou hrne brynzu na nůž a strká ho do pusy. Taky cesta, ne? Jiný kraj, jiný mrav.
Žádné komentáře:
Okomentovat