Zrádná devítka

Až donedávna jsme si všichni mysleli, že úplně největší čarodějnice sedí za dveřmi v komnatě číslo 11. Ha, ha! Představte si, že chcete pozvat na návštěvu kamaráda/kamarádku, který/á u sebe má dočasně jen kopii pasu, protože originál vlastní na dobu neurčitou paní z jiné komnaty na jiné univerzitě v Moskvě, za účelem vyřízení víza.

Protože mám Alču ráda a chtěla jsem, aby se účastnila párty v 747, šla jsem se informovat do kanceláře, kde mají na starosti propusky pro návštěvy (pro informaci, je to jiná kancelář než ta, kde vám dají propusk pro kufry!), odkud mě poslali do komnaty 6. Tam mi milá paní poradila, ať „závtra“ skočím do komnaty 9. (Bacha, ta tu ještě nebyla!)

V „devítce“ seděla ženská. Nebo to byl možná zlý had, převlečený za ženu. Když jsem ji poprosila o propusk pro „podružku“, zasyčela, že musím napsat žádost.Když jsem pípla: „Kak, požalujsta?“, obrátila oči v sloup a něco na mě vychrlila. Nevím, jak ostatní, ale já si napoprvé adresu a jméno nějakého „načálníka“ prostě nezapamatuju, ani kdybych se rozkrájela na nudličky. Poprosila jsem ji alespoň o něco na psaní. Odpověď zněla jasně, „nět“.

Když ne, tak ne. Metala jsem na koleje pro papír a tužku (od každého dva kusy, tušila jsem zradu). Sesmolila jsem žádost. Ježibaba v devítce protočila panenky a vyhodila ji do koše.

V tu chvíli jsem litovala, že jsem si kromě psacích potřeb nedonesla i nůž. (Potom mi ale došlo, že jediný nůž, který v pokoji mám, je modrý plastový značky Aeroflot..)

Paní zmije nakonec žádost napsala sama, přičemž si neodpustila hlasitě nás pomluvit kolegyni „Iročce“, která ji dosnela kafe. Češi neumí psát žádosti a jsou prý drzí.

Myslí si někdo, že jsem si vzala žádost a šla pryč?? Ne, ne, ne. Musela jsem se stavit za dvě hodiny, čekalo se na podpis vedoucího kolejí.

Vsadila bych se o troje sušené kalamáry, že to stejně podepsala sama, baba jedna.