Kultura ruského divadla - s kulmou v ruce

V neděli večer jsme vyrazili do Moskevského akademického divadla nesoucí jméno ruského prozaika Vladimíra Majakovskeho. Popravdě ruský prozaik to byl asi jen proto, že psal rusky. Narodil se totiž v Gruzii a jeho matka byla Ukrajinka. Do divadla jsme šli již po druhé, poprvé to bylo minulý týden, kdy jsme zhlédli Dostojevského divadelní hru Bratři Karamazové. Velmi se nám hra líbila, tak jsme si řekli, že bychom mohli jít ještě na hru Gogola – Revizor. Šlo nás asi patnáct. Divadlo jsme našli bez větších problémů. Jen Kristina s Floriánem se někde zapomněli. Doběhli na představení v poslední vteřině. Těšili jsme se, protože minulá hra byla opravdu vydařená. Po schodech jsme vystoupali na balkón, kde jsme měli sedět. Bohužel dveře byly zamčené, tak jsme si museli jít sednout o patro níž. Všichni diváci již seděli na svých místech a nám nezbývalo než si najít taky místečko. Bohužel, všechna dobrá místa byla už obsazena. Buď jsme viděli půl podia vertikálně, nebo horizontálně. Nakonec jsme dosedli pokrouceni a mezi hlavami rusů se snažili vidět alespoň trošku děje, který se odehrával na jevišti. Chvílemi jsem si připadal jako na tenise, kdy se hlava pohybuje zprava doleva a zleva doprava, aby stíhala míček. Vždy, když už jsem našel klidnou pozici, kde jsem chvíli viděl, tak se obrovská ruská hlava s trvalou pohnula a můj výhled byl opět ten tam. O dvě řady níž seděli mladí studenti, kteří se neustále vybavovali a hráli si s mobilními telefony. Volně odcházeli, takže to chvílemi vypadalo jako mexické vlny, když je ostatní pouštěli projít. Do toho opět ta velká ruská hlava. Byla to spíše hra stínů. Jednu řadu před místem, kde jsem seděl, byly dvě padesátnice, které sledovaly představení s neustálým komentářem a hihňáním. Vrchol ovšem byl, když jedna z nich vytáhla z igelitové tašky rozebranou kulmu a začaly ji hlasitě montovat dohromady. Bavily se o její funkčnosti a ukazovaly si, jak funguje. To už i na mě bylo moc. Poslal jsem směrem k nim: „ňňňň ňňňň ňňňň“. Dámy to nepochopily a kulma je naopak přitáhla více než Gogolův Revizor. V tom se ozval mobilní telefon a nějaká ruská Máša vysvětlovala docela nahlas, že je v divadle, ať ji zavolají později. Kulma už byla složena, ale diskuze dam neutichla. Naklonil jsem se k nim a poklepal na záda. „Chodba je tamtím směrem, bavit se můžete tam,“ řekl jsem hlubokým hlasem. Dámy konečně ztichly. Kulma zmizela zpět v igelitce. Markéta, Alča, Verča a Petra seděly kousek opodál a jejich představení naopak narušovala skupinka vojáků, sedících za nimi. Kromě lehkého kopání do sedaček, komentářů stačili vojáci pozvat holky ještě během představení na rande a požádat o telefonní číslo. Kluci neuspěli. V druhé půlce naštěstí někteří lidé odešli, takže jsme se přesunuli na lepší místa k sezení. Někteří mladší svítili mobily a pouštěli si videa. Jedna dívka se dokonce uprostřed představení česala a koukala do zrcátka. Asi stárnu, nebo nevím. Z Revizora jsem si toho moc neodnesl a to jen díky ruským divákům. Nejlepší byla ale stařenka, která seděla za mnou. Řekl bych, že musela být skalní faninka divadla nebo žena režiséra. Její ruské BRAVÓÓÓ znělo po představení hned několikrát. Nechápu, jak z představení mohla něco mít.