neděle 23. března 2008

Pereslavl Zalesskij – ruská vesnice s čtyřiceti pěti tisíci obyvateli

Venkovská atmosféra malého ruského městečka na nás čekala v sobotu. Po dalším týdnu v Moskvě jsme potřebovali malý oddych, tak jsme využili nabídky fakulty, která pořádala výlet do Preslavl – Zalesskij (Jaroslavský region). Malé ruské městečko čítající asi čtyřicet pět tisíc obyvatel leží dvě a půl hodiny jízdy autobusem na severovýchod od Moskvy. Autobusem jsme vyjížděli z centra, takže jsme si museli s Kristin trošičku přivstat. Ve 8:45 jsme měli sraz před fakultou. Přišlo nás pět cizinců jeden Číňan, dva Thajwanci a my. V autobuse jsme rázem snížili věkový průměr na padesát jedna roků. Ze studentského zájezdu se vyklubal zájezd pro každého. Škoda, že jsme ještě někoho nevzali s sebou, napadlo nás, když jsme dosedli do poloprázdného autobusu. Byli jsme přivítání a po celou cestu nám průvodkyně vyprávěla, jakými místy projíždíme, co vidíme napravo, co nalevo a co jsme už projeli nebo to, co vidět nebylo. Dokonce pro nás připravila hru. Hádali jsme erby měst. Moc nám to s Kristin nešlo. Přeci jen nejsme ti praví odborníci na ruské erby. Za dvě a půl hodiny jsme byli na místě. Na první odpočinkové zastávce mě překvapila benzínová pumpa. Ke stojící cisterně s benzínem byl přidělán čerpací stojan a benzínka byla postavena. Vše jde lehce a snadno.

Krajina se rázem změnila hned za Moskvou. Vysoké budovy vystřídaly dřevěné domky podél cesty. Pole byla stále pokryta sněhem. Sluníčku na nebi nepřekážel ani jeden mráček. Bylo krásně modro. Jen v autobuse byla trošku zima. Kdybych si nevzal norský svetr a teplý kabát, asi bych umrzl. Pereslavl Zalesskij ( Pereslavl za lesem) má velmi dlouhou historii. Byl založen v roce 1152 a leží na břehu jezera Pleščejevo. Na mapě vypadá jezero jako hlavička od špendlíku, ale ve skutečnosti mi přišlo obrovské. Kromě jezera a slavného rodáka města Alexandra Něvského (ruský kníže, bojovník se Švédy a Tatary) je Pereslavl známý chatovou oblastí, uličkami lemující vyřezávané dřevěné chalupy, chrámem Proměnění Páně, Nikolským ženským klášterem, Nikitským klášterem, ale také místem vzniku ruského válečného loďstva. Jezero Pleščejevo je totiž jedním z míst, kde se vyvinula posedlost Petra Velikého mořem. Jako mladík zde studoval navigaci. Kousek za městem jsme v muzeu viděli jednu z jeho lodí jménem Fortuna. Během cesty jsme projížděli několika vesnicemi, kde se vždy hlavní ulice jmenovala Sovětskaja a vedlejší nesla název Leninova. Nejprve jsme navštívili ženský klášter, ve kterém bylo i muzeum rádií. Přišlo mi to malinko prazvláštní, ale co, Rusko rozumem nepochopíš. Po procházce klášterního komplexu nás řidič autobusu zavezl do tři sta metrů vzdáleného kostela. Rusko prostě rozumem nepochopíš. Potom nás čekalo ještě mnoho kostelů, a na břehu jezera muzeum Botik. Ve tři hodiny na nás čekal oběd. Opět nás autobus posunul o několik metrů do restaurace, v které nikdo kromě nás nebyl. Cestou jsem se s Kristin bavil o tom, jak nemám rád bramborový salát s vejci a zelnačku. Hádejte, co nás čekalo na stole? Jako předkrm jsme měli bramborový salát s vejci. Dobrý začátek říkal jsem si. Naštěstí polévka byla lososová a jako hlavní chod se podával vepřový plátek se sýrem a brambory. K pití byl jen teplý čaj. Malinko mi to připomnělo stravování v ostravské menze, kdy si k teplému jídlu můžete dát maximálně teplý čaj. Že by ještě pozůstatek sovětizace a prohra zdravého rozumu? Jako zákusek jsme dostali takové zakroucené těsto. Oběd byl dobrý. U stolu společně s námi seděly čtyři dámy (viz. video), které měly druhé jídlo v sobě naházené, když jsem dojídal lososí polévku. V Čechách se všeobecně jí rychle, ale takovou rychlost jsem ještě neviděl. Jedna paní říkala, že sice lososí polévku nejí, ale když je zadarmo, tak proč ne. Nepřipomíná Vám to něco? Nám trošku ano. Kristin na to reagovala otázkou: „Prosím tě Aleši, jaký je teď rok? 1981?“ S úsměvem jsem dodal, že to tak vypadá. Za chvíli se však Kristin poopravila: „Nebo snad 1975?“ Kopali jsme se možná neslušně nohama pod stolem. Nakonec jsme zůstali u stolu sedět samy, dámy už to do sebe naházely a šly čekat ven. „Dal bych si ještě zmrzlinu,“ říkám Kristin. V restauraci bohužel pohár možné získat není, ale servírky nás posílají do protějšího obchodu. Ceny jsou poloviční jako v Moskvě. Dáváme si výbornou zmrzlinu. Když nás uvidí přejedené důchodkyně. Rozbíhají se hromadně pro zmrzlinu taky. Malinko jako na školním výletě ve třetí třídě. „Jééé ty máš lízátko? Já chci taky. Nejméně dvě.“ Hehehe. Odjíždíme, celý autobus lízá zmrzlinu. Docela mě cesta utahala, nebo spíš jídlo. Usínám a probouzím se až před dalším klášterem. Už to na mě působí vše podobně. Na zlatých kopulí se odráží sluníčko, modrá obloha, venku zima a naše úžasná průvodkyně vypráví o historii. Do Moskvy jsme dorazili až v půl desáté v noci. Výlet to byl super, ale na náš vkus moc organizovaný. To asi protože nejsme zvyklí na skupinové průvody.





Žádné komentáře: