Kufr nebo mimino?

O lala, je to neuvěřitelné, ale i po měsíci mě Rusko dokáže stále šokovat. Naposledy tomu bylo, když se tu na pár dní zastavila Rosi s Inou. Protože si holky naplánovaly cestu do Petěrsburgu, poprosily mě, jestli by si u mě na kolejích nemohly nechat kufry. Říkal jsem si, proč by ne. Doprovodil jsem je k nočnímu vlaku na Leningradské nádraží, zamával a doufal, že se v pořádku ve středu ráno vrátí. V duchu jsem si říkal, že i přestože nemluví rusky, tak to zvládnou. S Rosi jsme byli společně v Indii, tak průpravu měla. Pravda, ale Rusko není Indie. V Rusku se mluví rusky. A když ne rusky, tak pak možná ještě rusky. Přihodilo se i to, že dáma v kiosku nechtěla prodat zboží zákazníkovi, jen protože na ni mluvil anglicky (alespoň dle příběhu jednoho mého profesora). Holky Petěrsburg zvládly. Jednu z prvních vět co mi po příjezdu řekly, bylo: „ Aleši, vybral jsi špatné město pro studium. Petěrsburg je nádherný, více západní, s lepší architekturou a také lidé se tam lépe oblékají.“ Inu, pojedu se tam alespoň podívat, jestli měly holky pravdu.

Ale zpět k šokujícímu zážitku s kufry. Když jsem holkám zamával na nádraží na rozloučenou, vydal jsem se zpět na koleje s černým a červeným kufrem. Dovnitř korpusu a posléze budovy jsem se dostal bez problému. Kufry stály v rohu mé malé skromné místnůstky. Ve středu dopoledne jsem si naplánoval, že kufry vezmu do školy, kde je nechám v úschovně a večer je holkám předám. Sjel jsem výtahem z šestého patra do přízemí. Zdravím ochranku, která mě posléze zastavuje a ptá se mě, kde mám PROPUSTKU PRO KUFRY!!! Ptám se ho ještě jednou, zdali by mi mohl zopakovat to, co mi právě řekl. „Máte propustku pro kufry?“ Zírám, v duchu pěním a ptám se na co? „Abyste mohl odvézt tyto dva kufry z budovy, potřebujete na to potvrzení,“ říká mi ochranka. Vysvětluju, že kufry nejsou moje a že proto nepotřebuju propustku. Moc jsem tomu nepřidal, náhle jsem se skoro ocitl na listině zlodějů kufrů. Rozhodl jsem se, že kašlu na ochranku a dal jsem se do kroku. V tu chvíli mi zatarasil cestu druhý vyšší chlápek z ochranky. Prát se mi s nimi nechtělo, asi bych je ani oba neudolal a hlavně měli u pasu pistoli, sice v pouzdru, ale měli. Nechal jsem si vysvětlit, kde je možné získat propustku pro kufry. V hlavě se mi honily vše možné nadávky. Vystál jsem kratičkou frontu, paní za stolem se na mě podívala a zeptala, co potřebuju, vysvětlil jsem ji podstatu věci. Vyplnila malý kousek papíru a podala mi ho. Když jsem se ji ptal, proč se to tak dělá, odvětila mi, že to prostě tak je. A basta šmitec. Ochranka mi vzala moji propustku a propustku na kufry. Jeden mě hlídal, abych asi neutekl a druhý to vše z těch propustek začal opisovat do velkého sešitu. V duchu se mi honila slova jako „magoři, blázni, etc.“ Ale vím, že oni za to nemohou, za to mohou ti nahoře, kdo takové kraviny vůbec vymýšlí. Ochranka mi podala propustky a šel jsem dlouhou mramorovou chodbou z budovy. Při výstupu z budovy mi další ochranka vzala propustky, opět vše zapsala do knihy a až poté jsem mohl jít.

Při příchodu do školy, jsem chtěl dát kufry do úschovny pro studenty. Paní mi sdělila, že kufry brát nesmí a přitom na mě mávala nějakým kusem ušmudlaného papíru, že to tam je vše napsané. Leda, že bych došel do kanceláře číslo 153 a tam mi dají povolení, abych tam kufry mohl nechat. Ach!!!!! Další série neskutečných přirovnání se mi honila v hlavě. Hodina ve škole mi zvolna začínala a já běhal s kufry po kancelářích, v kterých stejně nikdo nebyl. Nakonec jsem se rozhodl, že prostě dvě šatnářky přesvědčím, že to prostě musí risknout i za cenu toho, že budou mít „průšvih“. Podařilo se. Kufry jsem musel umístit do rohu místnosti plné kabátů, aby na ně nikdo neviděl. Šílené!!! Byl jsem moc rád, až když jsem vracel kufry kamarádkám. Přišlo mi, že mít dva kufry v Moskvě je horší než mít jedno plačící mimino. Ale kdo ví, třeba za pár let budu mluvit jinak :)