V týdnu se mi podařilo domluvit schůzku s profesorem turečtiny. Chtěl bych tady pokračovat ve studiu turečtiny. Naštěstí na Institutu Asie a Afriky se turečtina vyučuje. Přes všemožné hled
ání a posílání z katedry na katedru z dveří do dveří jsme se konečně sešli po dvou dnech u profesora v kabinetě, zrovna měl u sebe dvě ruské studentky. Chvíli mě poslouchal, a pak mi vysvětlil, že by mě rád vzal do kurzu, ale že to musí mít na papíře z vrchu. O lala, další běhání po kancelářích. Nic na plat. Paní na oddělení pro zahraniční studenty mě ráda viděla. Papír mi vystavil za chvíli. Zeptal jsem se i na basketbal. Jedna starší dáma, někam zavolala a v úterý ve tři mě bude čekat trenérka Natalia. Paráda. Je pravda, že jsem si s ní povídal chvíli o Čechách a Praze, protože tam čtyři roky žila, tak snad i díky tomu to máme my Češi u ní lehčí než Korejci nebo Číňani. Profesor turečtiny byl docela překvapený, že mu nesu papír ještě ten den. Asi si myslel, že mě byrokracie odradí, nebo alespoň zdrží. Přesto mi řekl, že nad tím popřemýšlí a napíše mi email, nebo si mám zavolat po 20. únoru. Uvidíme, ještě není vyhráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat