Pasová kontrola byla bez problémů. Beru si o něco těžší kufr než tašku a vycházím ven. Hledám mezi stojícími lidmi s cedulkami se jmény své jméno. Asi v polovině dlouhé řady, zahlédnu ceduli s nápisem Otoman Aleš, říkám si to budu asi já. Už jsem si na své „turecké“ jméno docela zvykl. Ottmár nebo Otoman. Šofér mě zdraví a podává ruku. Bere mi tašku a rychle kráčí ke schodišti. Sotva mu stačím. V jednu chvíli jsem ho i ztratil z dohledu. Rusky mi vysvětluje, že protože jsme měli zpoždění, musíme pospíchat. Přidávám do kroku, bavíme se, jaký byl let. Ruština mi jde kupodivu lehce přes pysky. Myslel jsem si, že to bude horší. Docházíme k autu z velvyslanectví (vzpomínám na Indii) nasedáme a jedeme. Na otázku, jak daleko pojedeme, se mi dostalo odpovědi: „Není to moc daleko, asi 60 kilometrů.“ Říkám si, no jo vlastně to je hned za zatáčkou, podle ruských poměrů.
Všude je sníh a břízy. Po chvíli sníh a břízy střídají špinavá auta a paneláky. Bavíme se o počasí. Jakou si koupit sim kartu. Chvílemi padesátiletému řidiči nerozumím, tak mi to opakuje pomaleji. Jedeme po okruhu Moskvy, za chvíli se objevuje řeka Moskva a hned po chvíli vidím osvícený Kreml. Říkám si wau.
Cestou si čtu ruské reklamy a nápisy, u toho poslouchám ruské rádio. Předměstí Moskvy vypadala jako velká Ostrava, ale centrum vypadá (je) mnohem lepší.
Po hodině cesty a otevřených očí zleva doprava dorážíme před hlavní vchod Lomonosovi univerzity. Řidič mi sděluje, že to tady je. Ptám se ho, jestli mi dá na sebe číslo, kdyby byl náhodou nějaký problém, asi na po čtvrté si vzpomene na číslo na velvyslanectví, které stejně mám. Odcházím do té obrovské budovy.
Pasová kontrola byla bez problémů. Beru si o něco těžší kufr než tašku a vycházím ven. Hledám mezi stojícími lidmi s cedulkami se jmény své jméno. Asi v polovině dlouhé řady, zahlédnu ceduli s nápisem Otoman Aleš, říkám si to budu asi já. Už jsem si na své „turecké“ jméno docela zvykl. Ottmár nebo Otoman. Šofér mě zdraví a podává ruku. Bere mi tašku a rychle kráčí ke schodišti. Sotva mu stačím. V jednu chvíli jsem ho i ztratil z dohledu. Rusky mi vysvětluje, že protože jsme měli zpoždění, musíme pospíchat. Přidávám do kroku, bavíme se, jaký byl let. Ruština mi jde kupodivu lehce přes pysky. Myslel jsem si, že to bude horší. Docházíme k autu z velvyslanectví (vzpomínám na Indii) nasedáme a jedeme. Na otázku, jak daleko pojedeme, se mi dostalo odpovědi: „Není to moc daleko, asi 60 kilometrů.“ Říkám si, no jo vlastně to je hned za zatáčkou, podle ruských poměrů.
Všude je sníh a břízy. Po chvíli sníh a břízy střídají špinavá auta a paneláky. Bavíme se o počasí. Jakou si koupit sim kartu. Chvílemi padesátiletému řidiči nerozumím, tak mi to opakuje pomaleji. Jedeme po okruhu Moskvy, za chvíli se objevuje řeka Moskva a hned po chvíli vidím osvícený Kreml. Říkám si wau. Cestou si čtu ruské reklamy a nápisy, u toho poslouchám ruské rádio. Předměstí Moskvy vypadala jako velká Ostrava, ale centrum vypadá (je) mnohem lepší. Po hodině cesty a otevřených očí zleva doprava dorážíme před hlavní vchod Lomonosovi univerzity. Řidič mi sděluje, že to tady je. Ptám se ho, jestli mi dá na sebe číslo, kdyby byl náhodou nějaký problém, asi na po čtvrté si vzpomene na číslo na velvyslanectví, které stejně mám. Odcházím do té obrovské budovy. 
Žádné komentáře:
Okomentovat