Malá místnůstka asi tak 4x2metry. Parketová podlaha jako ve staré sokolovně. Bílá vestavěná skříň, co u nás letělo ve 30. letech (ale stále to je funkční a hlavně to má styl). Malý dřevěný stolek a židle, velká kredenc a postel, no spíše gauč, takový, na kterém jsem spával u pradědy, když jsem k němu chodil na návštěvu a bral jsem si z broušené mísy bonbóny Klokánky, které se neuvěřitelně lepily na horní patro. Všechen nábytek na mě dýchl Dostojevskim, nevím proč, ale přesně takto jsem si představoval místnost, kde tvořili chudí ruští spisovatelé.
Kromě Dostojevského na mě dýchla taky starší dáma, a ta si zuby dlouho nečistila. Kromě zubů bylo v mém novém pokoji spousta nevyčištěných věcí. Tří centimetrová vrstva prachu, všude kde se jen dá usadit. „Charašo.“ Mám kde spát. Starší paní odchází, ptám se jí ještě, kde najdu toaletu a koupelnu. Docela to ujde. Indický vlak je horší. Paní mizí a objevuje se spolubydlící. Již oblečen a s úsměvem se mě představuje, v okamžiku si jeho korejské jméno nepamatuji. Jen něco jaké Gůůůůů. Říká, že je strašně rád, že tu někoho bude mít. Ukazuje mi vše, no vše. Spíš se motáme kolem sebe v předsíni. Dobrá zpráva na závěr, poslední krysu tady zabil před třemi měsíci a od té doby tady žádnou neviděl. Táááák se mi ulevilo, hehe. Děkuji mu za krásné přivítání a malý rozhovor a jdu si vybalovat. Ehm, no spíš uklízet. Naštěstí mám praxi z Ostravy. Jen na sebe hodím kraťasy už je tu starší dáma s formulářem, že přebírám pokoj. Sedá ke stolu, který jsem posunul k oknu, začíná psát a poučovat mě o pravidlech. Při odstavci o tom, že tady nesmím chovat, žádná zvířata, tak jsem si říkal, kam bych tu kozu, slepice a psa dal. Kromě toho, že by se asi nesnesli s krysou. Podepisuji. Ptám se, jestli rusky nebo česky. „To je na vás,“odvětila. Snažím se z ní získat nějaký kus hadru, abych otřel prach a vytřel. Nemá, znělo rezolutně. Hm,…
Žádné komentáře:
Okomentovat