Můj ruský domov

Rychle točící se dveře se rázem zastavily díky mému velkému kufru. Nestihli jsme to. Ochranka univerzity s úsměvem vysvobozuje. A už s menším úsměvem mi něco říká. Nevím co to melou, ale jsou oba sympaťáci. Prosím je, aby to zkusili ještě jednou a pomaleji. Ukazuji jim dokumenty. Popisují mi cestu, kam se mám vydat. Ani se pořádně nemohou dohodnout. Prosím jednoho, aby mi cestu ukázal. Procházíme budovou, která vypadá ze vnitř jako samostatné město, plné krámků a všude je spousty lidí. Ochranka zabloudila, docela se začínám potit. Kufr je těžký, taška i batoh taky. Grrr. Zase další schody. Rusák to vybíhá a já se za ním vleču. Opět bloudíme a vyrážíme jiným směrem do jiných schodů. Přicházíme konečně k vysněným dveřím. Podlahy a vše kolem dokola je ze dřeva. Klepu. Je zavřeno a nikdo tam není. Volám na ochranku, která už pro jistotu mizela za rohem. Vykoukla jen hlava: „Zkuste jiné dveře.“ Hm, rada nad zlato. Baf! Barokní Ruska ještě s rychlejší ruštinou, pomalu jsem od ní z kanceláře vycouval. Pamatuji si jen: „KOMNATA ADIN.“ Hledám s kapky potu na čele vysněnou kancelář s číslem jedna. Nikdo tam není. Ach. Kousek o podál stojí žena a ptá se, co potřebuji. Vysvětluji ji situaci. Posílá mě zpět do čísla pět, že už tam teď určitě jsou. Grrr!!! Samozřejmě tam nikdo nebyl. Už je dávno po úředních hodinách. Vracím se zpět dlouhou chodbou. Paní mi vysvětluje, že mi to nemůže dát bez papírů z čísla pět. Ptám se jí, co mám tedy dělat, že nemám kde spát. Beze slov jde do kanceláře a bere si moje papíry. Stojím asi 15 minut před kanceláří, asi mě nechávají dusit nebo spíš nechávají pocítit jejich moc. Super indický styl. To mám rád. Povídá si s paní od protějšího stolku a pije kafe. Ehm, … Za chvíli mě zve dovnitř. Bere si můj pas a dává za něho kousek papírku. Posílá mě do bloku V číslo dveří 228. Teď už bloudím sám. Ptám se asi tří lidí, každý ukazuje někam jinam, asi tak jako ostravský policista. Konečně, opět schody, nahoru dolů. Mám to 228. Pán mi sděluje, že on to nemůže udělat, že musím jít do 7ho ne vlastně 6stého patra. Když se ptám do kterého. Říká, ať zkusím obě. Wau. Naštěstí jsem objevil výtah. Přistoupí si ke mně nějaká slečna a v dalším patře starší dáma. Ta se mě ptá, co tam chci. Říkám, že už snad ani nevím. Slečna se směje. Vystupujeme společně se starší dámou a vcházíme do stejných dveří. Podávám papíry, chvíli se něco píše a pak už jsem vyslán se starší dámou do mého pokoje.
Jdeme dlouhou chodbou po dřevěných parketách, zatáčíme a další dlouhá chodba. V duchu si říkám, kde to už je. Přicházíme ke dveřím na konci chodby. Všiml jsem si, že některé dveře jsou zapečetěné. Co to je? Starší dáma strká klíč do zámku, nejde ji otevřít. Bouchá na dveře tak silně, že vylezl soused. Nikdo neotvírám. V hlavě se mi honí představa o mém novém spolubydlícím. Paní si jde pro jiný klíč. Stále to nefunguje. Zkouším to i já. Pak koukám na papírek, co jsem dostal a je tam 614 nikoliv 714. Starší dáma se spletla. Trošku lamentuje. Opět se chopím své plné polní a vyrážím za ní. Sláva schody, už se mi po nich stýskalo. Paní mě upozorňuje na kuřácký koutek. Na větu, že nekouřím, mi odvětila: „To říkáte všichni.“ Super. Odemykáme hned na poprvé.