neděle 17. února 2008

Ruskaja děrevňa

V Iznoskách žijí moje dvě tety a sestřenice s rodinou. S některými z nich jsem se setkala poprvé v životě a prožila jsem s nimi celý víkend.

Přijela jsem s těmi nejrůžovějšími představami o ruském venkově - sníh, krásné dřevěné domečky, okolo příroda, od jara do podzimu sběr lesních plodů, malé a milé socialistické obchůdky, otevření lidé atd.

S dcerou mojí sestřenice, Káťou, jsem se proto hned vydala na procházku po děrevni. Iznoski jsou středisková vesnice, takže je tu toho hodně k vidění. Kromě těch krásných domečků tu mají také modlitebnu místo kostela, starou neopravenou nemocnici, knihovnu, hudební školu, několik obchodů, okrskovou administraci, policii, vlakové nádraží a několik vícepatrových bytovek.

Kolem pomalovaných dřevěných domečků jsou zahrádky, kde si hrají děti a běhají psi. Všechno bylo pokryté asi dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu, v obchodech byly mnohem nižší ceny než v Moskvě, nejezdilo tam mnoho aut (teda kromě všudypřítomných taxíků, které prý třeba vozí babičky do obchodu a do kostela) a celé to bylo takové hezoučké. Fotila jsem o sto šest.

Po návratu z procházky jsem se však setkala i s druhou stranou života v ruské děrevni. Když jsem si chtěla umýt ruce, nesměla jsem plýtvat vodou, protože byla plná jímka, která se měla vyvážet až v pondělí. Taky se nesměla zbytečně nechat téct voda ve WC a nádobí se muselo mýt v lavoru. Prostě se muselo šetřit vodou, aby jímka nepřetekla. Na sprchování se naštěstí voda neplýtvala, protože žádná sprcha v domě nebyla. Jen maličké umyvadlo na WC a dřez, kde se ale nesměla pouštět voda. To ta jímka. Trochu mě to zarazilo, ale uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Vždyť teta má vodu i plyn v domě. To někteří (a je jich opravdu hodně) mají pouze elektriku-tedy světlo a samozřejmě TELEVIZI. Satelity hýzdily většinu malých domečků.

Během víkendu jsem navštívila taky domy mé druhé tety, mé sestřenice a jejího syna, který má dvouměsíční dcerku. Tam jsem teprve viděla tu pravou ruskou vesnici-topilo se v peci, kde se taky ohřívala voda ze studny, žádný vodovod, suchý záchod na zahradě a hrající televize.

Najednou jsem si uvědomila, že bych takhle asi pořád žít nedokázala. Koupat se jednou týdně, když se připraví báňa, nosit vodu ze studny, zatápět na vaření i na vyhřátí domu, prát v rukách a nebo u příbuzných, kteří mají pračku atd. Jsem holt už rozmazlená komfortem a tohle pro mě bylo dobrodružství. Dobrodružství, které nemusím prožívat stále.

Na ruském venkově navíc chybí práce a tedy i peníze.

Lidé tu mají všichni zahrádky, takže brambor a vajec je všude dost. Hladem určitě nikdo netrpí, ale rozmanitost jídel je nízká.
Do kostela/modlitebny se tu taky moc nechodí. V neděli jsem tam byla a bylo tam jen 10 babiček. A to mají Iznoski 2000 obyvatel.

Ale lidé tu žijí. Život je tady prostě jen v některých oblastech trochu náročnější.
To všechno však kompenzuje klid, relativní pohoda, okolní příroda, místní architektura, možnost mýt s v opravdové ruské báni a hlavně přítomnost milých lidí.

Takže taková je ruská vesnice. Krásná, drsná, veselá, smutná, čistá, zanedbaná, plná protikladů. Prostě ruská.

Po víkendu jsem si sundala z očí růžové brýle, ale láska k ruskému venkovu mi zůstala. Jen jsem prostě zase něco poznala a snad i trochu pochopila.

1 komentář:

Simona Riemlová řekl(a)...

ahojky Kristi,

moc děkuju za maily i blog, jsem ráda, že se máš dobře, navíc je to hrozně zajímavé čtení!!! ... tak pořádně užívej každého dne tam a budu se těšit zase na další zprávy..

jinak v Praze je fajn, pořád stejný kolotoč - práce, škola, kafčo.. ale tak je to správně :-)

měj se krásně.
sim.