Modrá obloha mě přivítala do již čtvrtého moskevského rána. Úzká nudle v šestém patře se mi stala domovem. Zvyknul jsem si na proleželé matrace a v noci vím, jak si lehnout, abych nebyl jak na ležící obr na vlnité sjezdovce. Vstávání mi nedělá problém, vstávám časně, již kolem půl desáté. Ale to jen proto, že máme tento týden prázdniny. (Já vím, Míro, že už v tuto dobu máš skoro 3 hodiny práce za s sebou, promiň. Ale snad Tě zahřeje pocit, že si na Tebe skoro vždycky vzpomenu.) Spíše než prázdniny se volno podobá běhání od komnaty ke komnatě, respektive od kanceláře ke kanceláři.První většinou otevírají v deset hodin,
takže to vstávání je dobré načasování. Když jsem dorazil před kancelář číslo pět, myslel jsem si, že jsem někde na letišti ve velké přeplněné odbavovací hale. Kufry, tašky a baťohy lemovaly dlouhou uličku, jejich majitelé stály vedle nich, nebo v kroužku a povídali si. Snem všech z nich bylo vyřídit si dokumenty v komnatě číslo pět. V první chvíli jsem se chtěl otočit na patě a přijít později, ale když jsem obrátil hlavu, stálo za mnou dalších sedm lidí. Řekl jsem si, že když už jsem „postoupil“ tak v řadě, nebudu kličkovat zpět mezi kufry. Naštěstí v kanceláři číslo pět pracovaly dvě dámy, které kromě hraní karet na počítači, povykování jedny na druhou 
při šálku kávy, přitom všem ještě stačily ještě vydávat potřebné dokumenty či lamentovat, když nějaký nešťastlivec zapomněl před kanceláří pět jít do jiných kancelářských dveří pro potřebné dokumenty. V tomto směru musím určitě „pochválit“ úředníky Ostravské univerzity, kde vyřizování věcí, také občas stojí nervy, ale nikoliv takové. Chvála Vám! Jsem zvědavý, jaká bude otevírací doba knihovny, jestli jako na Hladnově, tak konečně budu vědět, odkud si vzali Ostraváci příklad.Dlouhou řadu jsem vystál, až jsem se konečně dostal do kanceláře číslo pět. Vyřídili jsme potřebné formality a byl
jsem s novými dokumenty vyslán do kanceláře číslo jedenáct. Tady řada nebylo moc dlouhá, ale na půl hodinky to bylo. Člověk má v tu chvíli opravdu čas se zastavit, pozorovat a trošku i třeba přemýšlet. Pustil se semnou do hovoru usměvavý Rus, který by mohl být mým dědou. V teplém kabátě, kožených rukavicích, botách snad z medvědí kůže, ruské čepice a se vřelostí v srdci, stál stejně jako já, před kanceláří číslo jedenáct. Povídání o Rusku a Česku nám oběma zpříjemnilo čekání. Další vypisování formulářů, poslání do další kanceláře a znovu a znovu a znovu. Běhání ze sektoru A do B, pak z B do V, z V do centra metrem do jiné budovy, pak zpět a nakonec výtahem do kanceláře číslo 911. Konečně všechny kanceláře zavřely (viz.foto) a už mě nemají kam posílat. Zase to bude pokračovat zítra. Naštěstí až kolem desáté hodiny. Z toho všeho běhání a vypisování formulářů vznikly, kromě evidence, dva průkazy, které vidíte na fotografii. 
Žádné komentáře:
Okomentovat